Nebraska

Nápadité drama s přesahem. Nebraska je o vztahu rodiče a syna, o snu, jak něco v životě změnit a především také o mentalitě lidí, kteří posuzují jen zevnějšek. Film je vlastně taková nenáročná Road movie, kterou běžný filmový divák neocení. Nenabízí totiž nic adrenalinového nebo prostě přehnaně filmového. Alexander Payne prostě obsadil skvělého Bruce Derna a Willa Forteho a natočil milý snímek, zřejmě čerpajíc z vlastních vzpomínek...80% (06.08.2014)

„He just believes stuff that people tell him“ Nejenže Nebraska otázky života a smrti nezjednodušuje a neservíruje v sentimentálním balení jako Děti moje, v podstatě je antitezí Payneova předchozího filmu. Bez pohledných herců, hřejivých barev a nepatřičného optimismu. Věcná a bez sentimentu. Stejná jako Woody. Nebraska je intimní, melancholickou dvougenerační road-movie. Ne zcela bezvýchodnou a humoru prostou, nicméně prostoupenou pocitem stesku. Stesku za opravdovými hodnotami a upřímnými mezilidskými vztahy. Je otázkou, zda si hledáním ztracené společné řeči (což se projevuje například neporozuměním vtipům toho druhého) otec a syn nekompenzují, že selhali na většině ostatních front (vztahy se ženami, kariéra). David by se rád vyrovnal otci, jenomže není v čem. Pokud tedy nechce stejně jako on přijmout bar za své přirozené prostředí a vlašku whisky za svého nejlepšího kámoše. Oběma je vlastní neambicióznost, která nakonec alespoň Davida, možná pod vlivem zjištění, že je nositelem určitého rodinného odkazu, vyprovokuje k vybočení z cesty věčného loosera. Neuspěchané tempo a strohá forma jsou v dokonalém souladu s neakčními postavami příběhu a s prostředím, v němž se zastavil čas (také díky nemoderní výbavě bytů a prostému oblečení postav nepůsobí film současně). Payne nechává záběry doznít, nikdy prudce nestříhá, používá pomalé prolínačky a statické kompozice, často vtipné tím, jak mnoho je v nich objektů a jak málo pohybu (bratři sledující televizi). Inspirován režiséry klasických westernů (jmenovitě se hlásí k Mannovi), využívá vysoce kontrastní širokoúhlou černobílou kameru k zachycování obrazů jak poetických (panorámata krajiny), tak naturalistických (zašívání hlavy) a ve výsledku se mu daří podat mnohovrstevnatý portrét konkrétní doby i místa. Z amerického středozápadu sám Payne ostatně pochází, díky čemu není jeho líčení povah tamějších lidí jednostranně jízlivé a výsměšné, ale zohledňuje také ekonomické faktory, ač – pravda – ne dost, abychom dostali příležitost stranit některé z vedlejších postav. Film poněkud rozporuplně vyžaduje soucit s dvojicí průměrných Američanů, zatímco chování mnoha jiných průměrných Američanů ironizuje s kousavostí vlastní Payneovým raným filmům. Proč by měli být zrovna Woody a David hrdiny, kteří navzdory místnímu předurčení dokázali převzít režii nad vlastními životy? Inu, třeba proto, že je hrají dva herci, kterým zkrátka věříte. Od úsměvně trpkého začátku až do trpce úsměvného finále. 90% (11.04.2014)

V mém ideálním světě je Nebraska typ filmu pro masy. Neokázale empatický, zdrženlivě vtipný, upřímný a citlivě vypointovaný příběh o stáří, smrti, vztahu otce a syna, zbytečném putování, které všemu dosavadnímu dává nečekaný nový smysl skrze zarputilé popření marnosti. Film podřízený plouživému biorytmu hlavní postavy, která není v pravém slova smyslu protagonistou, protože místo aktivity je spíše předmětem hovoru a jednání druhých. Neobyčejná krása Nebrasky je právě v pasivitě starce, který se nikdy nestane snadným objektem dojetí. Víme o něm málo a to, co o něm víme, je spíše rozporuplné. Payne tak musí s neobyčejnou vnímavostí pracovat se světem, kde chybí krásné a kladné postavy a převažují nedokonalí, stárnoucí a opuštění lidé. Výsledkem je lyricky podmanivé indie, které sugestivně pracuje s celkem krajiny i tvářemi hrdinů, ospalým rytmem i tím, čemu se tady trochu rýpavě říká "člověčinka". V případě Nebrasky jde ale skutečně o neokázale působivý pohled na "holé lidství". Paynovo černobílé vykoupení z naprosto opačně postaveného barvotisku Děti moje. [80%] (12.04.2014)

Filmov o autistoch (a ďaleko lepších) je spústa, čiže moc ma neprekvapuje ich obecné zakademizovanie. Nebraska má vtipné momenty, pár slušných hlášok, ale atmosféra je veľmi komorná a hudba podpriemerná. Čo v celistvom kontexte výrazne znižuje jej silu. A tak ako milujem čiernobielu kompozíciu, tak tu mi neprišla moc príjemná. (28.03.2014)

,,MAMI. OBA DOBŘE VÍME, ŽE TADY NEJDE O ŽÁDNÝ PENÍZE. JE TO O TOM… KDO VÍ, JAK DLOUHO TADY JEŠTĚ BUDE? NIC TI NEUDĚLÁ, KDYŽ HO PÁR DNÍ NECHÁŠ ŽÍT V TÉ ILUZI…“ /// Woody má místo mozku z piva kostku. A svoje taky hrajou ty roky… naštěstí má milující rodinu (hlavně syna), a tak cestujou do Nebrasky, stavěj se u příbuznejch, tu poseděj čtvrt hoďky v putyce – daj pivko, pokecaj, řešej starý rány… a já nechápu, proč to mám černobílý. Divnejch postav přibejvá, věkově převyšujou i naše hokejisty v Soči a nutěj mě se zamyslet, jestli mi tenkrát ten Alvin, tak nějak žánrově nenaznačil, že mám nechat starý lidi na pokoji (jako bejt…). Matka vypráví, jak ji chtělo vošukat celý město, který teď řeší ty prachy – snad jsem to moc nezaspoileroval, ale díky tomu je to aspoň na tý rozumný hranici sledovanosti. Návrat na místa mládí… ,,STODOLA JEŠTĚ STOJÍ…“. Sláva. Road movie postavená na senilnosti a nevýherním výherním lístku. Taky na potřebě bejt tak nějak blíž svýmu tátovi (než to nadobro zabalí) a třeba mu udělat i radost. Lidskej příběh, pro ty, kteří to vocení. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Dědek to má ,,za pár“. 2.) Thx za titule ,,maddy1111“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (28.02.2014)