Vdova

V malej francúzskej obci Cheuge, kde pomaly snáď každý o každom úplne všetko vedel, sa raz znenazdajky objavil akýsi »neznámy tulák« Jean Lavigne v podaní tradične charizmatického, a tentoraz spočiatku i fúzatého Alaina Delona, keď sa akurát písal rok 1934 vo fáze sparného leta so vskutku zároveň k tomu aj s mimoriadne zvláštnymi, medziľudskými vzťahmi v rámci kľúčových postáv, čo v podstate ešte vôbec ani nestihol správne vydedukovať, aká naprostá, «nenávistná smršť» nadchádzajúcich situácií, sa s jeho hlavným príchodom vlastne priamo rozpútala, pričom akousi priamou účastníčkou nasledujúcich ["intrigánskych"] udalostí, sa následne stávala i titulná postava - Tati "Vdovy" Coudercovej v náležitom stvárnení charizmatickou francúzskou legendárnou herečkou - Simonou Signoretovou, kedy sa s klasickým, padacím mostom uprostred tohto spletitého diania; začínalo systematickým spôsobom odvíjať i určité poradie príslušných sekvencií naprieč týmto zaujímavým prostredím, kde som určitý čas dokonca uvažoval aj nad tým, že napokon udelím až štyri rovné * z celkovo piatich, no situácia v podobe poslednej zhruba štvrtiny minutáže - ma bohužiaľ presvedčila o presnom opaku, ale i napriek tomu môžem vari naplno skonštatovať, že výsledné 3 * - sú z môjho hľadiska veľmi silnými a konštantnými; s tým dôvetkom, že si súčasne rovnako myslím i to, že určitá časť diváckej obce, bude mať predsa o čosi vrúcnejší vzťah k danému titulu, ako práve váš naozaj triezvo uvažujúci recenzent. • Skrátka; občasne nastávali akési trocha menšie, »scenáristické prešľapy,« a to vzápätí ani nehovoriac o celkom finálnej pasáži, ktorá bola máličko nevierohodnou, kde mi jednoducho chýbali «štandardné znaky,» vzťahujúce sa na ďalšiu ústrednú postavu, ktorej sa bezprostredne dotýkali; nechcem príliš zachádzať do akýchkoľvek detailov, v opačnom prípade by som s vysokou pravdepodobnosťou vyzradil rozuzlenie, a veď napokon divák uvidí sám, čo mal tým básnik na mysli. • Trištvrte vymedzeného času, zväčša všetko fungovalo podľa mojich, priam najideálnejších predstáv, no scenáristickému tandemu Jardin & Granier-Deferre; akosi nemôžem vonkoncom odpustiť: „Že povedzme, zrovna ten "zlomový moment", ktorý na mňa zapôsobil značne povrchne, naštrbil celú predchádzajúcu a pomerne dosť kvalitatívne nastavenú a vyváženú úroveň, ktorá sa tým pádom trošku rozmrvila, pretože sa do [filmovej] zmesi, začali pridávať i také položky, ktoré sa do nej príliš extra nehodili,” ale rovnako rozumiem i tomu, že sa proste nejako muselo ukončiť toto zamotané rozprávanie, pritom sa tak mohlo urobiť aj oveľa podnetnejšou formou, a tak sa tiež pre istotu radšej porúčam, aby toho náhodou už v danej veci nebolo trochu [pri]veľa ← A viete, čo tým chcem povedať, však? (13.04.2024)

Hodně introvertní francouzské drama. Moc se v něm nemluví, ale na druhou stranu tu máte Alaina Delona a Simone Signoret, kteří tu oba hrají naprosto božsky. Nepochybuji o tom, že předloha od Georgese Simenona je poctivá, ale Alain se Simone těm dvěma postavám dodali duši, obraz a emoce. Duši, která z filmu dělá krásný zážitek. Obraz, který pohladí při každém dalším záběru na ten osamocený statek uprostřed francouzských polí. A emoce, které z filmu dělají neopakovatelný zážitek, něco, co Francouzi éry 70. let zvládali s přehledem. Něco, co divákovi, který vyhledává staré francouzské filmy, doslova pohladí na duši. (14.02.2023)

Profesionálně natočený film. Až tak profesionálně, že by z něj mohli (po)učit všichni mladí režiséři. Profesionálnost však není dokonalost (proto pouze čtyři hvězdy). Jinak stačí malé selhání a z filmu je paskvil. Zde k tomu bohudík nedošlo. Všechny postavy ve své existenciální nouzi jsou drženi na uzdě. Žádné vzkypění citů - samozřejmě až na vizi "líhnutí kuřat z umělé líhně", a to by ovšem zvedlo každého. Hlavní roli zde hraje Simone Signoret; Alain Delon jí pouze dobře sekunduje. (01.05.2016)

Syrový příběh vyprávěný ojediněle oproštěnou strohou filmovou řečí, zhruba tak lze charakterizovat příběh muže, který se ve své době svým způsobem stal hrdinou okamžiku. Vynikající herecké výkony obou protagonistů dále rozevírají cestu k poznání doby i charakterů. Muže, kterého unavil ustavičný útěk před sebou samým, a touží po kotvě, obyčejném lidském teple. Nalézá ho v ženě, s níž se život rovněž nemazlil, v ženě, která svým způsobem bojuje o holou existenci s rodinou, jež ji sice vpustila do svého středu, ale nikdy ji opravdově nepřijala. Dva aspekty vypjaté existenciální situace se tu spojují do naděje tak křehké a zranitelné, že nemůže obstát v přímém střetu se skutečností. Tím spíš, je-li tu téměř paralelně postava lidsky rozporuplné dívky-matky, zmítající se životem neméně bezradně a bezúspěšně. Výborné postižení dobových reálií, jdoucí do důsledné pozornosti i k nejmenším detailům, představují tuto vzdálenou francouzskou obdobu příběhu olbrachtovského Nikoly Šuhaje v krátkém běhu několika týdnů až k hořkému, neodvratnému konci. Přesto je sem - jaksi mezi řádky - vložena naděje, skrytá v možném druhém dívčině dítěti-pohrobkovi. Zřídkakdy nahlédneme do hloubi zla, které je i není zlem, tak zevrubně a jednoznačně, neschematicky, v rozmanitosti, která je tolik typická pro lidství všech dob a civilizací. (08.05.2010)

to je taky nápad,pobíhat po lese v bílé,svítící košili,když utíkám před zákonem....a Jean asi neviděl film Tři oříšky pro popelku,jinak by určitě vyšplhal někam do korun stromů :-)....ale vážně,mně se to líbilo,postavy byly takové čitelné,i příběh,přesto - nebo možná právě proto - mne zaujal a udržel v pozornosti až do konce (06.11.2017)