Polibek ze stadionu

Úvodní pasáž byla příjemným výletem do hokejové minulosti, kdy se ještě hrálo nikoli zápasilo, zbytek se nečekaně rychle změnil v bláznivou komedii, která mi v řadě scén připomněla staré grotesky. Ač vystavěna na velmi jednoduchém nápadu, dokázala mě nejednou rozesmát a díky svižnému tempu a rychlému vrstvení nekonečného propletence omylů, nedorozumění a neustálého, téměř k dokonalosti dovedeného míjení, mě bavila od titulního polibku až do konce. (30.11.2012)

Pokud by dej filmu nebyl situovan do prubehu MS v Praze roku 1947, myslel bych si, ze se jedna o predvalecny film. Myslim, ze je to jeden z poslednich takovych snimku. Jako hokejoveho fanouska me film svym nametem potesil. I bez toho se vsak jedna o velmi svezi a prijemnou komedii, ktera potesi divaka i dnes. For Biopler: Zdenek Dite a Jana Ditetova nebyli manzele, ani v zadnem jinem pribuzenskem vztahu... (20.04.2013)

Ne zcela přesvědčivý kompromis mezi prvorepublikovou komedií a americkou groteskou současně prozrazuje mnohé o Fričových očekáváních (uměleckých i společenských) i naznačuje příčiny nezdaru obou snů. Celek je především – necelistvý. Groteskní sekvence (nekonečná míjení se obou budoucích milenců, pohyb v labyrintickém obchodním domě, zubařská extempore…) postrádají propracovanou choreografii a veseloherním interakcím chybějí chytré dialogy a plné soustředění herců, kteří ještě při nich ještě dohrávají svá „němá“ čísla. – Tyto nedokonalosti nejvíce postihují ústředního hrdinu, potažmo jeho protagonistu: přes velké nasazení se ze Zdeňka Dítěte Harold Lloyd českého filmu nestal. Jakkoliv k němu nemá v této roli fyziognomicky daleko, jeho roli se nedostává ničeho jedinečného, a nemá tedy co vyjádřit – kromě spěchu, hledání a zmatkování. To jsou ostatně zásadní stavebné principy celého Fričova snímku, který dílčí sdělení rozvádí s takovou velkorysostí, až je vyprazdňuje (především rozpačitá expozice směřující k zápletce, kterou v únavnosti trumfuje jen repetitivnost epizodních gagů). Více si cením Jany Dítětové, jejíž postava je ovšem podstatně životnější a tvárnější než lloydovský zubař: již pro to, že nemusí přelétat mezi „němou“ a „mluvenou“ rolí, působí přirozeně (v rámcích určených snímky předešlých dvou dekád) a kdyby se jejím dialogům s Dítětem dostalo širšího prostoru, jistě by i jemu pomohla neumělou grotesku přetavit v grantovskou sebeironii nebo v stewartovskou vůli k vážnosti. (21.10.2023)

Vcelku rutinní záležitost a jedna ze slabších poválečných (mmj. v té době se už plnila dvouletka) komedií od jinak vynikajícího režiséra Friče. Veselohra ze sportovního prostředí, která místy příjemně rozesměje, pobaví, ale bohužel nenadchne tolik aby si z ní člověk odnesl něco více. Jeden rozverný nápad, to bylo přeci jen poněkud málo. Mírné zklamání, nutno však ocenit dokumentární zběry, především ze zápasu Rakousko - Švédsko, které tehdy skončilo seznačním vítězstvím Rakouska v poměru 2:1... ps; poslední role Járy Kohouta, před jeho čtyřicetiletou emigrací z politických důvodů. (20.06.2010)

Elegancia prvorepublikových a protektorátnych komédií ustúpila v Bozku zo štadióna ľudovejšiemu spracovaniu. Pomerne hluchý je samotný námet o kríze vzťahu. Spôsobilo ho jedno emočné vzplanutie po nečakanom závere hokejového zápasu. Túto slabinu čiastočne vyvažuje zobrazenie povojnovej atmosféry nastupujúceho kolektivizmu. Hoci boľševici moc úplne neprevzali, náznaky badať. Nielen v spomínanom ústupe od niekdajšej gavalierskej elegancie, ale aj v iných drobnostiach. Zobrazený filmový týždenník napríklad opakovane zameriava pozornosť na prekročené percentá dvojročného plánu či zdôrazňuje potrebu nových postupov v kolektívnom chove hydiny. Zároveň sa, po vojnou spôsobenom rozdelení štátu, potvrdzuje obnovená československá identita a vzájomnosť, čo je zase patrné aj v úvodnom kolektívnom moderovaní hokejového zápasu (jeden Slovák, dvaja Česi). (16.02.2014)