Vnútri Llewyna Davisa

A zase nezklamali! Ti Coeni jsou pěkně vykutálení braši. V nitru Llewyna Davise je parádně melancholická záležitost, která dokáže vyvolat úsměv, smích i chvíle napjatého ticha plného jemných emocí. To vše za doprovodu výborného soundtracku, s perfektními herci a s neskutečně skvělou pasáží cesty do Chicaga, v níž září především John Goodman a která patří k tomu nejlepšímu, co Coeni kdy napsali a zrežírovali. Celou dobu jsem jen čekal, kdy se ve filmu objeví Bob Dylan, a ono pořád nic... Až pak na konci... Nebo vlastně na začátku? No, podívejte se sami. (26.03.2014)

Prepáč Oscarko, kinda boring. Počas filmu sa mi zdalo, že im tam hrá niečo mumfordovské a fakt, titulky mi potvrdili, že sa zapojil do tvorby aj Marcus Mumford, manžel Carey Mulligan. No zlaté. Akurát dnes som nepotrebovala vidieť takúto mini-depku o jednom loserovi s gitarou. Už si to vzťahujem na seba. A ideme - Tisíc mil, těch tisíc mil...(Nostalgia - 5.3.2014) (05.03.2014)

Llewyn vo skvelom predstavení Oscara Isaaca je smoliar plný sarkazmu a inteligencie. Mnohým jeho blúdenie newyorskými uličkami môže pripomenúť arogantného Holdena Caufielda z kultovej novely Kto chytá v žite. Hudba je natoľko výrazná, že sama dokáže uniesť citovú hĺbku príbehu. Llewyn sa síce väčšinu filmu správa ako namyslený hajzel, ale v momente, keď začne spievať, sa jeho bezcieľne potulovanie zastavuje. Namiesto neho vnímame úprimnú bolesť a smútok folkových skladieb, za čo patrí opäť pochvala hlavnému hereckému predstaviteľovi. Rozprávkovú atmosféru naopak privoláva kamera Bruna Delbonnela s typicky hmlistým osvetlením a zvýraznenými tieňmi. Vďaka nemu vyzerá tajomná scéna cesty do Chicaga ešte mystickejšie, ešte osudovejšie. Prehlbuje melanchóliu a jemný humor prítomný v celom filme. Inside Llewyn Davis pôsobí popri iných coenovských dielach bohatých na žánrové experimenty taktiež skvostne. Svojím majstrovským a detailne premysleným spracovaním dokonca vyčnieva. (26.05.2019)

,,JÁ JSEM LLEWYN DAVIS. MEL NOVIKOFF VÁM ASI PŘED MĚSÍCEM POSLAL MOU DESKU. LÍBÍ SE VÁM TA DESKA? CHTĚL BYCH TU HRÁT. A TAKY SI SEHNAT MANAŽERA.…“ /// Hodně muziky. Prej folk… (neříkám tak ani tak…). Umělec. Venku je zima a chudák nemá ani zimník. Umělec. V klubu ho potřebovat nebude … (jakožto důvěřivej Sťůart nečekám žádnej podraz, zvlášť když hraje ,,Five Hundred Miles“)… je tu totiž docela dost muziky – á soráč, to už jsem… no nic, já jen, že na koncíku jsem byl předevčírem, takže jsem chtěl mrknout na nějakej film. S duem Coen+Coen nemívám problém. Většina filmů mě (dokonce!) pobaví! Ale co dělám proboha tady… Vojet Jean? Llewin to už udělal (ne vole druhej …). Ze života lúzra co hraje folk a měl by si na šprcku nasazovat šprcku (aby náhodou nevzniklo nějaký pokračování…) je ZKURVENÁ NUDA! A jestli furt věřím, že se to změní, tak na konci chápu, že jsou situace, kdy by se měli optimisti střílet! /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Potřebuju zvopakovat pravidla pro čuráky. 2.) Su nudná sračka a budu vo sobě točit film. 3.) Thx za titule ,,dod“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (27.01.2014)

V nitru Llewyna Davise je film, který vyvolal pozoruhodně protichůdné ohlasy. Filmová kritika uznale přikyvovala a hovořila o nejzásadnějším hudebním filmu dekády a možná vůbec nejzásadnějším filmu, jaký se kdy věnoval folkové hudbě. Hudební scéna odmítavě kroutila hlavou a tvrdila, že takhle to nebylo, resp. že tu dobu, události a místa v ní popisovaná vnímá úplně jinak. Věc se má tak: čtvrť Greenwich Village má v americké kulturní tradici výjimečné místo. Byla to čtvrť známých literátů, volnomyšlenkářů a bohémů, kam mířili nekonformní jedinci všech možných kategorií a pater sociálního žebříčku. Už ve 30. letech minulého století tam prolomili společenské tabu a otevřeli černochům přední vchod do hudebního klubu. Místní společnost konzumovala drogy a vyznávala se tu volná láska dávno před vznikem hnutí hippies. Začátkem 60. let tady nastartovala folková revoluce. Objevila se spousta amatérských nadšenců, kluby vznikaly jako houby po dešti, v barech a kavárnách patřila hudební vystoupení k běžnému koloritu. Folk se rozkošatěl a spojil s rockem a dalšími žánry. Dnešní hudebníci si zrod moderní hudby, jak ji známe dnes, spojují do značné míry právě s Greenwich Village a dobou, do které je film zasazený. V jejich očích je to úžasně pozitivní záležitost, novátorská, energická a romantická. Coeni na to ale šli z druhé strany. Každá revoluce má přece své oběti a poražené. Nové hvězdy přes noc převálcovaly známé tváře minulosti, nadšenci neměli problém vystupovat zadarmo a profesionálové se ocitali bez angažmá. Režisérská dvojka čerpala volně z memoárů písničkáře Davea Van Ronka, který neobstál v tvrdé konkurenci. V jejich podání má příběh hlavního hrdiny ponurou atmosféru, je to příběh člověka, co klesá ke dnu a neví, jak se bránit. Jde o depresivní záležitost, kde se málo nadějné vyhlídky propojí se sebedestruktivním charakterem hlavního hrdiny. Za sebe tvrdím, že je to jeden z nejlepších coenovských kousků, taková intimní pociťovka, kterou jsem si zamiloval. Nesmí vám ale vadit, že ladění snímku je zkrátka smutné a jeho rytmus je pomalý. Celkový dojem: 90 %. (08.07.2017)