Cesta času

Príjemná existenciálna meditácia, ktorá vám síce nezodpovie žiadne otázky, ale uvedie vás do pokojnej nálady "sme len mikrosúčasťou kolosálneho vesmírnu a naše problémy sú iba malicherným produktom našich myslí". Väčšina filmu pozostáva z pekných National Geographic záberov prírodných javov, sprevádzaných Malickovymi filozofickými, alebo skôr životnými replikami, čítanými Cate Blanchett. Do toho sú ale prestrihávané rušivé vsuvky "videokazetových" záberov civilizačnej chudoby z Indie či blízkeho východu. Ako kontrast podľa mňa nefungujú. Godfrey Reggio v jeho trilógii kontrastuje kompaktnejšie, a i bez slov je výhovornejší a obsažnejší. (08.09.2017)

Tak, za prvé je potrebné zdôrazniť, že tie zábery berú dych. Malickovo fotografické, skenovacie majstrovstvo má silný meditatívny rozmer, hoci ja v dokumentárnom filme (najmä ak tu máme prírodu a jej poklady) uprednostňujem skôr observačný náhľad, avšak doplnený informatívnymi komentármi. Zavedenie farebnej filtrácie, digitálnych efektov a čistý obraz aj v podmorskom svete či na sopečných eróziách, kde prúdia vodopády magmy s majestátnym pokojom, to ozaj o niečom vypovedá. Rozhodne by to bol na National Geographic prémiový materiál. Ak sa však v spiritualizme opustíte a informačná hodnota je vypustená v pár nešpecifikovateľných voľných prehovoroch, nemôžem inak. (16.12.2019)

Veril som, že toto bude režisérov návrat ku koreňom, teda akýsi druhý Strom života. Čiastočne to tak je, ale toto doku veľdielo mi ukázalo, že vlastne ani neviem, kým Malick je, v čo verí. Zdá sa byť všetkým pre všetkých a ničím zároveň. A je dosť možné, že pán režisér točí tie filmy tak, aby si do nich ľubovoľný divák projektoval výhradne svoje vlastné pocity a nadobudol tak mylný dojem, že mu Malick dokonale rozumie. (30.08.2017)

Množstvo pekných obrázkov a podobenstiev. Malick ale pláva po hladine. Do hĺbky sa mu buď nechce, alebo to v tomto smere nedokáže.Takéto filmy by mali mať pridanú hodnotu. Nejaké finále, ktoré by ale umocnilo ekologický charakter sa tu nenachádza a vsuvky z nejakej doku kamery celý koncept zbytočne narúšajú. Blanchettová má dobrý hlas, ale predostiera nám úvahy, ktoré si podľa môjho názoru spirituálne založený človek v 21. storočí nepotrebuje klásť. (13.09.2017)

Cesta času je jako velký audiovizuální Rorschachův test. Na toto projekční plátno si coby reakce na sledování filmu každý divák promítne to své - své postřehy, své názory, postoje, emoce a celkově rozličnou směs produktů mysli. Veškeré zpozorované, zachycené a případně i zformulované postřehy nevypovídají ani tak o Malickově filmu jako spíš o tom, kdo se dívá. Dalo by se totiž říci, že film sám o sobě příliš nic neříká, k ničemu neinklinuje, k ničemu nás nenabádá a nic okatě konkrétního nám nechce sdělit - pouze nám předestírá nekomentovaný náhled na vznik a vývoj naší Země a života na ní. Nejde o klasický přírodopisný dokument (přestože je natočen s maximální vědeckou přesností), ani o filmovou báseň (přestože nepostrádá poetickou formu), ani o žádnou ideologickou výpověď, a právě to může být jeho největší devizou. Dokument jednoduše zobrazuje prostý náhled na vývoj přírody na Zemi a diváka nechává, ať si o tom myslí, co chce, a ať si z toho pobere cokoli, co odpovídá jeho vlastnímu vnitřnímu nastavení. Je to jako sledování přírody samé – nemluví k nám naším vlastním jazykem, nikdo nám nic u toho neinterpretuje a jsme při tom odkázáni jen sami na sebe – na to, co se nám při pozorování přírodních procesů jeví a co se při tom z nás samých vyjevuje. Film nepokládá žádné otázky a nedává žádné odpovědi. Nebyl by to však Malick, aby nevytvářel prostor k tomu, kde si můžeme zvědomovat vlastní niterné otázky týkající se základních témat života a člověka na Zemi: Kde se tu vzal život? Co určuje jeho vývoj? Kde jsme se tu vzali my lidé? Kdo vůbec jsme? Jak se zde vyskytla inteligence a vědomí? Co to vůbec je inteligence a vědomí? Odkud to pochází a kam to všechno směřuje? Kdo a proč vlastně pokládá tyto otázky? A jaký je smysl toho všeho? ...Při sledování tohoto filmu můžeme brzy pocítit, že mlčící příroda je vůči našim otázkám dvojsečná. Pro toho, kdo zůstává při konfrontaci s náhledem na obrazy přírodních procesů u lidských slov a lidského myšlení, dostává se v konečném důsledku k rezignujícímu tichu a bezradné prázdnotě. A u toho, kdo umí alespoň trochu nahlížet napříč lidskými slovy a lidským myšlením vstříc jazyku přírody, může spatřit náznaky něčeho, co je taktéž jen o rezignujícím tichu a bezradné prázdnotě. To první však má vlastnosti bezvýznamnosti, to druhé má charakter zázraku... (15.11.2017)