Svatyně

Fantasy? Tak to si nemyslím, alespoň nevidím hlavní znaky žánru: meč a magie.... Strašidelný horror? Ani ne, ale atmosférický určitě. Přiznám se, že tyhle mírně tajemné filmy z italské produkce prostě miluji! Úvodní scéna s křižáky je naprosto úchvatná, patřičně syrová - nejen useknutá hlava skákající pod kopyty koní, ale především zasypávání masového hrobu, kde očividně nejsou všichni mrtví. Děj přenesený do současnosti má hlavní motiv hledání - co skrývá kostel (nádherná gotická stavba), co značí stupňující se napětí a neklid, odkud se k nám natahují zatím neviditelné pařáty zla a proč... S gore efekty se šetří, což není na škodu. Každopádně scéna se sbíječkou vypadá hodně opravdově, nešťastný pád z okna rovněž. A nejpůsobivější pro mne je monstrum poskládané z živoucích lidských těl....Pravda, Ďábel nevypadá nejstrašidelněji, ale zajímavý je. Občas si říkám, proč právě Italové mají v rámci Evropy tak brutální filmy....národ s tak úžasnou kulturní tradicí! Aha, ale taky národ Caliguly, Nera a dalších hrdlořezů ( bohužel i Mussoliniho)... (16.08.2010)

Ďalší Soaviho režisérsky pokus sa snaží byť tak veľmi tajuplný a desivý, až nudí. Je to skôr zlepenec surrealisticky podaných scén a aj napriek ďalšej hororovej kapacite, ktorá sa na filme podieľala - Dario Argento - kvality snímku tomu veľmi nenapovedajú. A rozhodne som čakal viac brutálneho gore. A tak chválim aspoň soundtrack, na ktorom sa podieľali kvality ako The Goblins alebo Philip Glass, ktorého úžasná skladba Floe je geniálna a je počuť napríklad aj v záverečných titulkoch. (14.02.2011)

Italská země má hororový žánr v krvi. Její tvůrce a jejich díla považuji za mistrovská a patřící mezi nedílnou součást filmového žánru. Tomuto snímku vévodí naprosto fenomenální "chrámová", ponurá hudba, nyní po čase, mě již dobře známého seskupení Goblin a génia jménem Phillip Glass. Jedná se o mé první setkání s ním a soundtrack celého filmu se stal jedním z mých nejoblíbenějších filmových (nejen hororových) melodií vůbec. Dále si mě Svatyně podmanila autentickou děsivou atmosférou a gotickou katedrálou, která byla postavena na samotných základech zla. Pokaždé, když nějaké takové "stavení" vidím či navštívím, vzpomenu si na Svatyni. Co se pod ní skrývá, kdy byla postavena a co bylo před ní...? První setkání s Asiou Argento a Tomasem Aranou, který je zde dokonale fascinující a démonický. Už navždy si ho budu pamatovat v této roli. Čarodějnictví, vyvraždění vesnice, velký kříž padající kamsi do hlubin a temná, vysoká katedrála. Chtěli byste v něčem takovém bydlet? Tak jako Lotte? Já nejspíš ne, určitě ne po tomto filmu. Pro mě nejlepší italský horor, jaký jsem dosud zhlédla a myslím, že ať se mi dostanou do rukou jakékoliv filmové klenoty z této země, tento pro mě zůstane stále tím nejlepším na špičce. Nezapomenutelné scény: chlapík s vrtačkou, žena drásající si obličej, pár ve zvonici, závěr. A spousta dalších. Když jsem prvně Svatyni "navštívila", byla jsem ještě v letech školních a po zhlédnutí se mi zrovna lehce neusínalo. Neustále mi bude znít v hlavě jedna věta. "Gotické katedrály jsou součástí vesmírného impresa, který neznáme, ani nepoznáme." (01.01.2006)

Už samotné spojení Soavi-Argento vzbuzovalo u fanoušků obrovské očekávání, protože oba pánové jsou dodnes v Itálii velice oblíbení. Do jaké míry se jim to však povedlo, když se jejich dílo setkalo s opravdu rozporuplnými pocity u diváků? Nelze popřít kvalitu tohoto filmu, jenže v některých pasážích to až nepěkně skřípalo. Mohl za to lehce nevyvážený scénář, nebo oba pánové špatně spolupracovali? Každopádně za sebe můžu říct, že já jsem byl ve finále celkem spokojený o čemž bude svědčit i mé nadprůměrné hodnocení. Přestože mám k tomuto snímku celou řadu výhrad, jako celek to u mě „obstálo“. Především samotný začátek nabízí „úchvatnou“ podívanou na vyvraždění vesničanů a jejich hromadný pohřeb. V těchto chvílích hráli prim pěkné kostýmy rytířů a „lehce gumové“ efekty. Co na tom, že hlava vypadala uměle a meče se při ponoření do těla zasouvali dovnitř. Nekompromisní vyvraždění žen a dětí navodilo opravdu hustou atmosféru, která měla i nadále gradovat ve velkém stylu, jenže….Poté nastal jakýsi chvilkový zlom, kdy jsem se začal nehorázně nudit. Bohužel ani teď si nelze nevšimnout, že tvůrci kladli důraz především na jednotlivé scény, než na film jako celek. Přesto všechno co jsem chválil, ale i kritizoval, dám tomuto snímku nadprůměrné hodnocení. Nejvíce mě okouzlil začátek a prostředek filmu. Dále pak musím pochválit hudební vložku, která byla tím nejlepším, co si z tohoto filmu odnáším společně s vyvražděním vesničanů. Skloubení Philipa Glasse a Goblinů je prosto dokonalé. Souhlasím s názorem mnoha lidí, že Soavi skutečně závěry točit neumí! La Chiesa je totiž především filmem silných momentů, na které člověk jen tak nezapomene, kdežto jen málo kdo si bude pamatovat, jakže ten film vlastně skončil.7/10 (05.09.2011)

Soaviho horory z prelomu 80. a 90. rokov (Stage Fright, La Chiesa, La Setta a Dellamorte Dellamore) predstavujú posledné hodnotné výboje talianskej školy (M. Bava, L. Fulci, D. Argento, L. Bava a iní) a završujú jej úspešné obdobie. La Chiesa/ Svätyňa je démonický horor s charakteristickými znakmi pre tento žánrový typ. V expozícii filmu sú hrozné výjavy z dávnej minulosti a v nej má pôvod aj tajomné zlo, ktoré sa s odstupom času opäť prebúdza k životu. Staré klišé, klasický vzorec, ale Soavi ho dokáže predsa ozvláštniť. Pracuje s náznakmi, nie je popisný, ani príliš názorný. Ponúka často len morbídne detaily a ostatné ponecháva na predstavivosti diváka. Šikovne využíva prelínanie. Zábery na skratkovité gore scény strieda s pohľadmi na ženskú nahotu. V mrazivej atmosfére uprostred kulís gotickej katedrály pripravuje entré starodávneho zla a pritom nestráca zmysel pre humor. Soavi bol, na rozdiel od viacerých svojich krajanov, ktorí nakrúcali horory, naozaj talentovaný. Preto škoda, že sa jeho kariéra od polovice 90. rokov, po hororovom filme Dellamorte Dellamore, začala uberať smerom k televíznej tvorbe. (31.01.2010)