Godzilla

Monsters reloaded. Spousta teasingu, spousta tahání za péra, velké přísliby, a pak málo opravdové radosti. Lákání na neviděné, zastřené a tajemné vcelku zabírá, těch pár velkorysých momentů si člověk užije o to víc. Ale je jich málo a chybí tu ta údernost a nadšení, s jakou se žánr aktualizoval třeba v Cloverfieldu. Godzilla se interesantně posunula a koncepčně obejme v podstatě celou historii monstrfilmů, je ale spíš uondaným řevem do prázdna, než strhujícím nebo nedej bože zábavným letním blockbusterem. (14.05.2014)

Budou SPOILERy. Jako hrát videohru sestávající výhradně z cutscenes. Postavy slouží víceméně jen k tomu, abychom měli skrze čí oči žasnout nad monstry, což se film snaží zastírat mnohem méně než například Jurský park. Film přiznává, že lidé jsou pro něj důležití převážně coby prostředky fokalizace, takže například nevidíme souboj, kterému zřejmě nebyli přítomni žádní lidští svědci nebo přinejmenším žádná hlavní nebo vedlejší postava (přestože „přízemní“ lidské hledisko zde není dodržováno tak důsledně jako ve Světové invazi). Agence jsou postavy opakovaně zbavovány (nemožnost zachránit manželku, zatčení v zakázané zóně), případně je zřetelně dáno najevo, že proti monstrům mnoho nezmůžou a jejich akce nebudou schopni jakkoli koordinovat. Skutečná moc náleží přírodě a pudům, nikoli racionálně jednajícímu člověku (nehledě na to, zda reprezentuje armádu, vědu, nebo stojí bokem zavedených institucí), který je zde proměněn pouze v zanedbatelnou součást neovládnutelného ekosystému (podobnou bezmoc jako během Godzilly jsem z amerických filmů pociťoval snad jen v závěru The Incredible Shrinking Man). Lidé nemají kontrolu nad přítomností a budoucností (plány jim nevycházejí), mohou se jedině poučit z dřívějška, kteréžto myšlence je podřízena spirálovitá dramaturgie vyprávění s jasně naznačenými paralelami situace, ve které se na začátku ocitá Brody senior a situace, ve které se posléze ocitá Brody junior. Oidipovské schéma s absentujícím otcem je neustálým zpasivňováním lidského protagonisty a předvídatelností jednorozměrných charakterů (film staví na tom nejbanálnějším genderovém rozvržení rolí: žena pečující zdravotní sestřičkou, muž ochraňujícím vojákem) tak jako tak upozaděno ve prospěch pozoruhodné proměny Godzilly, která nese znaky záporáka (nezničitelnost, děsivé vzezření), ale ve vyprávění funguje jako kladný hrdina (jedině ona může znovu nastolit pořádek). Zápletka se za využití člověčích figurek, kauzálně propojujících jednotlivé scény, vyvíjí tak, abychom nakonec stranili monstru, o němž to celé je. Jak jinak by tomu u monster filmu taky mělo být… Abych nezapomněl, film má taky famózní zvukové efekty (stopování monster s pomocí echolokace je ostatně jedním z motivů vyprávění), velmi přesvědčivé efekty vizuální (tzn., věřil jsem, že by kurevsky velká ještěrka mohla vypadat a pohybovat se nějak takhle) a nabízí dechberoucí scény jako z artfilmu, působivé už pouze tím, jak vypadají, jak je v nich obraz sladěn se zvukem (noční seskok). Laťka pro ostatní letní blockbustery byla nastavena monstrózně vysoko. 85% Zajímavé komentáře: Tetsuo, Marigold, Psema, mcb, ScarPoul (16.05.2014)

No jasně, hlavní je RODINA. A zkuste o tom mluvit tak, aby to nevyznělo jako klišé... O "nové" Godzille jsem slyšel všechno možné, takže PR byl splněn a já si nedokázal představit, že v současnosti někdo natočí spektákl, bude o něm přemýšlet, takže k tomu navede i diváka a dokonce i já, tupý ignorant, kterému se líbil Emmerichův dinosaurus, ocením patinu a to, co není vidět a při setkání s příšerou se na ni budu USMÍVAT jako na někoho, na koho jsem čekal celý život. Bylo to sice pozvolné, ale je to po dlouhé době film, který je na jasnou stovku (Transformers: Zánik jsou totiž jen plané vyhrožování). Cítil jsem se jako o dvacet let mladší!! (05.06.2014)

Baví mě představa pubertálních popcornožroutů jdoucí na další Pacific Rim, případně Emmericha a dostávající Edwardsův v tradici zakořeněný sequel, který Godzillu neikonizuje jako hrozbu, kolem níž je potřeba akčně kroužit a kochat se destrukcí, ale jako kámoše, kterého matka příroda využívá jako ultimátní regulační prostředek, zatímco lidi (resp. Američani) statují a veškeré průsery ve filmu způsobují svojí vlastní debilitou vycházející z touhy řešit konflikty sami bez otevřenosti k poznatkům jiné kultury. Což samozřejmě všichni vykládají jako přešlapy proti logice, ačkoli nikdo nezná svět, v němž by koexistovala jadernou energií napájená MUTA, takže pasovat nějaký neprůstřelný realismus na podobný fikční svět, jenž jde očividně ve šlépějích šedesátileté historie, vlastně ani nejde. Godzilla je (imho, samozřejmě) hodně pevně uchopený autorský projekt nadšence, který vyžaduje, aby měl sledující divák alespoň nějaké godzillovské základy a chápal tudíž přebíhání od stylu a myšlenek poválečné japonské kaiju kinematografie k japonsko-americké moderně, která si zachovává intelektuální přesahy a zároveň dovede gradovat k jedné z nejimpozantnějších monstr-fatalit na stříbrném plátně. (15.05.2014)

Inu, čekala jsem od Garetha víc než jen requiem z Vesmírné odyssey. Pokud tedy sdělením filmu ve skutečnosti není, že veškerá lidská činnost je zanedbatelná a že jakékoliv snažení je bezvýznamné, a on to chce doložit i svým plytkým filmem (s několika vizuálně pěknými momenty, ať nežeru), a v tom případě mission accomplished. (02.12.2019)