Hlad

Steve McQueen si získává mojí pozornost. Stejně jako Stud, i Hlad je skvěle natočený (precizní sterilní režie, minimum střihu) a skvěle zahraný. Hlad je vězeňský film z tak trochu jiné stránky (stejně jako je Stud originální ve svém žánru) a působí na diváka především skrze pocity a sugestivní scény, jež ukazují podmínky a zacházení s vězni. Silný film a další důkaz, že Steve McQueen v sobě skrývá velký potenciál a je rozhodně jednou z největších nadějí nastupující generace režisérů. 8/10 (28.01.2014)

Ticho na začátku, ticho na konci a mezi tím předlouhý dialog, který osvětlí vše. Tedy, skoro... je třeba vědět něco o vztazích mezi irčany a anglány v průběhu 20. století... a přiznávám, že tady mám mezery. Mimo jiné mě film ale přiměl si o tom zjistit něco víc. Na výběr je toho dost: http://www.irishfilm.net/IRA.html (05.11.2009)

Po Štvanci IRA další film, který se věnuje Irské Republikánské Armádě. Jenže zatímco Štvanec má tempo a hodně dialogů, tady se moc nemluví (kromě té 16 a půl minuty trvající scény, která je hodně povedená) a tempo je takové, jako by sám film chtěl, abyste si všechnu tu špínu, ponížení a bolest "vychutnali" do poslední kapky. Hlad je hodně náročný film, především na psychiku. Proto jsem se rozhodl, že se na hodnocení vyspím a uvidím (těsně po zhlédnutí jsem se nemohl rozhodnout mezi 3 a 4 *). A jelikož mi v paměti zůstalo poměrně dost scén a hlavně to na mě udělalo dojem, tak dám 4 hvězdy. Jsem zvědavý, jestli někdy budu mít chuť na další projekci… (13.03.2010)

Vynikající záležitost! Film otevřeně vyzývá k hlubší formální a naratologické analýze (délka, kompozice a obsah záběrů, pomalý a rychlý střih korespondující s jejich obsahem, rytmizace jednotlivých scén a záběrů, rozhovor Bobbyho Sandse s knězem jako styčný bod celého filmu a mezník jednotlivých "polovin"). Jako by snad Hlad připomínal velmi volné pokračování Osamělosti přespolního běžce. Stejně jako Colin Smith je i Bobby Sands (oba prošli sportovní zkušeností přespolního běhu) obětí nejen vězeňského systému. (21.03.2010)

(CINEMA MUNDI 2010) Nesouhlasím s tím, že by šlo o (ryze) fyzický zážitek, když se v závěrečné části od fyzického přechází až k metafyzickému, a že by šlo o levicový film stavící se na stranu teroristů, protože tenhle až seidlovsky stylisticky strohý film, jehož působivost a výpovědní hodnota je obsažena v promyšleně komponovaných obrazech, je o nedostatečné nekomunikaci na všech stranách trojúhelníku vězni-věznitelé-vláda. (Viz způsob snímání a nastříhání rozhovoru mezi vězněm-hladovkářem a knězem: prostor věnovaný postavám je shodný, nikdo z nich záběru nedominuje a když přijde na promluvy do kamery, nejde o zcizovací efekt, nýbrž nápadité užití figurativní metody záběr-protizáběr, kdy nasloucháme oběma stranám, jenom pozice a optika se mění.) HLAD je modernistický film, který užívá postupy toho nejlepšího z těch nejlepších (především italských) politických snímků: několikaminutový dialog v jednom záběru uprostřed filmu rytmizující dění a sloužící jako předěl, rekontextualizace scén - mytí rukou a kouření na sněhu - upozorňující na rutinnu vykonaného a drzý odklon od "hlavních" postav začátku filmu ke zcela jiným a novým. Takhle by měly vypadat politické filmy - poučené kinematografickou minulostí, sveřepě soustředěné na dané téma a problematiku, angažované nejenom svým obsahem, ale i stylistickou koncepčností a porušováním kanonických pravidel vyprávění. (27.02.2010)