Nine

Může se nedostatek emocí vyčítat filmu, který je chladný záměrně? Nine je totiž precizní, dokonale nevtíravý a neomylně povrchní. Po jakémkoli tématu ledabyle klouže a přitom všechna nenápadná pojítka zaklapnou tam, kam mají. Umí být žhavě pohlcující i tvrdě odrazující, herecky absolutní, pěvecký dokonalý a atmosférou doslova hypnotický. S mírným odstupem a při poslechu soundtracku začíná dokonce poblikávat i pátá hvězda, napoprvé její plné září stíní až přílišná filozofická komplexnost, která mi je právě v muzikálu místy lehce cizí. Neubráním se ale pocitu, že Guido Contini a jeho osudové ženy v sobě mají záblesk geniality. To ale neznamená, že nedokážu pochopit, proč Nine komerčně i kriticky propadlo. Kdo chce žánrovou všehochuť a myšlenkový přesah, tak nebude shánět muzikál s Fergie a Kate Hudson. Na druhou stranu kdo se chce bavit u geniálních hudebních čísel, určitě nesáhne po obrazu tvůrčí krize italského génia a všeobsahující poctě zároveň. Minghella, Tolkin a Marshall zkrátka měli předurčeno tvrdě narazit ještě předtím, než se rozjely kamery. A já jsem o to radši, že si tenhle dlouze broušený diamant můžu obdivovat sám. (12.04.2010)

"Bývá zvykem mít před natáčením schválený scénář a rozpočet." Jako divák nemrava, za kterého se hrdě považuju, musím konstatovat, že jsem nepřekousl počin, který nedokázal ze záplavy ženské krásy vytvořit nic víc, než ukrutně nudný produkt. Je mi líto, Robe, ale někde jsi ztratil koule, tak se po nich mrkni. (30.11.2011)

Nine je ve své podstatě velice dysfunkční snímek, který výrazně sází na dokonalou retro atmosféru a zejména na vynikající práci choreografů a divadelní aranžmá. Ostatně s těmi to umí Marshall výrazně nejlépe. Nine je filmem, který by chtěl být uměleckou sonátou přibližující studii ženské krásy v devíti taktech stejně tak, jako ucelený pohled na tvůrčí krizi vyskloňovanou v devíti pádech. Tahle stupňovitá pyramida má ale mnoho nedostatků. Tím nejpatrnějším je emocionální chlad, který zachraňuje snad jen Marion Cotillard se svým křehkým kukučem ala Audrey Hepburn. Tohle varieté kombinující v sobě jak to nejlepší z kabaretu, tak režisérského cirkusu, je ale natočené pevnou rukou a i když chybí některým muzikálovým číslům drajv a jistá naléhavost, které se podařili vykreslit snad jen v případě Cinema Italiano, My husband makes movie a Take it all, pořád je se na co dívat. Nine je film ani ne tak pro diváky, ale spíše pro tvůrce coby oslava filmu jako takového, tvůrčího procesu a o všem, co na filmu milujeme a zároveň nenávidíme. Vizuální přehlídka pokoušející hlavně divákovy smysly, na jejímž konci je slovo „akce“ ztrácející se v osvobozujícím tichu. 7/10 (20.02.2010)

Tak v první řadě je tohle film pro kino a za to mám čárku a Nine puntík navíc. Opět šlo o krizi, režisérovo potažmo mužovo, a do týhle krize bylo prostříhaný takový jakoby televariété, ovšem ultraluxusní, jenže: každá složka měla svoje vlastní zoubky jako třeba kousky stavebnice, ale ty kousky nešly tak uplně dobrovolně spasovat dohromady, takže se jim muselo pomoct trochu násilím. Emoce stříkaly z každýho okýnka, ale asi jsem seděla moc daleko, zásah jsem cítila toliko při dvou výstupech - Marion Cotillard, ale to zas pak stálo za to. Varietní čísla byla většinou originální, hudba naopak velmi povědomá, Daniel mě překvapivě neomráčil, zato Sophia Loren ... - to je Ženská !!! (17.03.2010)

Hned zkraje jdu srovnávat s Chicagem, už z toho důvodu, že je to pro mě jeden z nejlepších muzikálů (a filmů všeobecně) všech dob a že má oba na svědomí Marshall. Tak za 1) Chicago mělo spád, divokost, intriky, napětí z toho, co přijde. Prostě příběh. Nine je celý jen o krizi středního věku v životě jednoho režiséra, který se za celý film de facto nikam nehne a navíc je to pěknej pablb (kterej si ani neváží toho, že se mu v posteli válí Cottilardka :D). Za 2) Hudební čísla posouvala Chicago v ději dál a to kolikrát i pěkně svižně, tady jsou hudební čísla jen zrcadlem do duše zmíněného truchliče nad svým promarněným životem a ztracenou múzou, případně vyjádřením pocitů, jaké z něho mají všechny ty baby, které se mu životem míhají. A tím pádem za 3) Chicago mělo ucelenou kostru s výrazným ústředním triem, které tomu všemu dávalo potřebný šmrnc a drželo celistvost. Tady, ač je obsazení výborné, je zároveň i tak rozmanité, že nikdo konkrétní film netáhne, jelikož aby se tolik jmen vešlo do jednoho filmu, musí tu de facto každý, krom ústředního mamlase, jen proběhnout tou svou vyhrazenou scénkou, aby se dostalo na dalšího, než naběhnou závěrečný titulky. Tenhle film je pro mě v mých očí prostě něco podobného jako byl Spirit pro komiksy. Po vzniku Chicaga jsem se hrozně těšila, že Marshallův další film bude opět muzikál a on místo toho přišel s Gejšou. Teď si říkám, že to byl možná ten nejlepší tah, páč né každý dokáže vstoupit dvakrát do stejné řeky a Marshall to s Nine i prokázal. Nejlepší výstupy: Fergie a její zaškolování. Kate Hudson a procházka po molu. Zbytek mi z hlavy vyšuměl dřív, než titulky vůbec naskočily. 50% (27.01.2013)