Zabudnuté transporty do Bieloruska

Pan autor by si mĕl nejdříve ovĕřit nĕkteré skutečnosti, než je použije ve svém "dokumentu". Tak například jeden jeho svĕdek si pamatoval KL Plaszow akorát z filmu Schindlerův seznam, jinak by nemohl mluvit takové nesmysly o veliteli tábora, který střílel vĕznĕ přímo ze svého okna, když z jeho oken i balkónu nebylo do tábora vůbec vidĕt (dům stál v údolí, zatímco tábor byl na kopci). Dále by mĕl vĕdĕt, že tĕžko by nĕmci posílali židy z Bĕloruska k likvidaci na konci roku 1943 do Sobiboru a Treblinky, když v té dobĕ byly již oba tábory zrušené (mimochodem sloužily jako tranzitní tábory k cestĕ do východních táborů na území SSSR, nikoliv, aby tam nĕkoho převáželi ještĕ z východu, to maximálnĕ při stavbĕ táborů zajaté sovĕtské vojáky). Naopak lidsky úplnĕ obludné bylo to, jak se ten jeden bývalý vĕzeň fešáckého KL v Terezínĕ ve vzpomínkách radoval z utrpení, které zažívaly hořící Drážďany a v nĕm veškeré civilní obyvatelstvo (včetnĕ dĕtí !), které hořelo zaživa. Další autorův svĕdek se klidnĕ s úsmĕvem přiznal, že na konci války vraždil (jak sám říkal čistil) vyhladovĕlé bezbranné frontové nĕmecké vojáky. Nechutný dokument, který staví vysoko přehnané utrpení jednĕch (tĕch vyvolených?) oproti druhým, jejichž životy jsou asi dle autora (případnĕ jeho chlebodárců) úplnĕ bezcenné. A na nĕco takového ještĕ přispĕl český fond kinematografie ... (29.10.2012)

Vyprávění , které vydá za několik životů. Plynová auta jezdící po Minsku, první pohled z transportního  vlaku na město , kde za tmy v mraze viseli z kandelábrů oběšenci. Občas se v životech protagonistů mihnou přechodné lásky jako pohledná Anička Ledererová, která raději zůstala v ghetu u rodičů, než aby s milým utekla k partyzánům (gheto bylo později vyklizeno a 75% obyvatel nepřežilo). Sociolog Petrusek na přednáškách říkával , že mi jsme jediná generace, která nemá zkušenost s válkou. (27.06.2021)

Bělorusko bylo za války asi nejhorší místo, kde mohl člověk být. Ono to bylo dost mizerně místo k životu už předtím, a o to větší byl šok lidí, které sem přivezli ze střední Evropy. Oproti jiným dílům série se tu autor věnuje víc osudům místních lidí a jejich provázanosti s osudem Židů. Zvlášť "dušehubky", vraždící náklaďáky, jsou děsivá věc. (05.01.2020)

Narozdíl od Zapomenutých transportů do Pobaltí tady Lukáš Přibyl dává větší prostor někdejší sovětské straně, tedy místním židům, jejichž postavení bylo přece jen díky znalosti prostředí a vazbám mino ghetta snesitelnější. Zároveň popisuje silné partyzánské hnutí v Bělorusku a podíl našich židů na něm a daří se mu i popisovat mimořádně složitou situaci, kdy se na odboji podílely naprosto protichůdné skupiny, ať už z hlediska politických názorů nebo etnicity. Opět tématicky hrozně silná látka, kdy zamrazí ze závěrečného konstatování, že ze 7000 našich židů se navrátilo pouze 22 živých. Celkový dojem: 80 %. (27.10.2010)

Transporty do Bieloruska ma zo štvorice filmov L. Přibyla zaujímali najviac a to hlavne pre to, že minimálne z filmu Idi i smotri mi je jasné, že to tam bolo fakt drsné. Zaujímavé rozprávanie trojice židov, ktorí prežili je doplnené krátkymi dobovými filmami a fotografiami. Z nášho pohľadu mi pripadalo najzaujímavejšia historka o tom, ako slovenskí vojaci pomohli niekoľkým židom utiecť. Hlavne vojak Jozef Cifra, ktorý ušiel s nimi a pridali sa spolu k partizánom. Medzi fašistami sa našlo i pár ľudí so zdravým rozumom. Nemecký dôstojník a komunista Schultz niekoľkým židom dlhodobo pomáhal. Menšia skupina židov, ktorá prežila nakoniec skončila v poľskom tábore Plaszow, kde veliteľ tábora veľmi pripomína A. Goetha zo Schindlerovho zoznamu. Jeho záľubou bolo vybrať si náhodného žida a strieľať. Z protektorátu Čechy-Morava odviezli 7000 židov. 3.7. 1944 Červená armáda oslobodzuje Minsk. Ako dokument si zaslúži100%. (02.02.2013)