Zapomenuté transporty do Estonska
Obsahy(1)
Zapomenuté transporty je jméno cyklu čtyř devadesátiminutových dokumentů historika a politologa Lukáše Přibyla, v nichž se autor věnuje transportům do méně známých koncentračních táborů a ghett na území Lotyšska, Běloruska, Estonska a východního Polska. První ze série dokumentů se věnuje koncentračnímu táboru Salaspils a životu v rižském ghettu. Přibylův dokument je mozaika vzpomínek přeživších českých Židů, deportovaných do Lotyšska v roce 1942. Celý obrazový materiál tvoří pouze dobové autentické záběry a fotografie nalezené v archivech, soukromých sbírkách i pozůstalostech v rodinách po bývalých příslušnících SS. Nemá vypravěče ani průvodní slovo, je sledem osobních zážitků, vyprávěných jejich přímými účastníky. Úplně vás mrazí v zádech, když jednoho muže slyšíte vyprávět o oblíbené zábavě velitele tábora, který téměř při každé návštěvě zastřelil několik vězňů - slovy svědka: "Chodil do tábora jako do bažantnice". Jiný muž zas přežil jako zázrakem raport, při němž za banální krádež nechali postřílet každého druhého nastoupeného. Jeho kamarádi po pravici i po levici už bohužel takové štěstí neměli. V táboře zabíjela nejen brutalita a zvůle esesmanů, ale i tvrdé zimy, při nichž teplota nezřídka klesala i ke dvaceti stupňům pod nulou. Navzdory veškeré hrůze a strádání si lidé v táboře a ghettu snažili uchovat alespoň střípky normálního života, dle hesla "Carpe diem" se jim občas povedlo uspořádat i večírek s tancem. Krádeže na pracovních postech mimo tábor byly pro vězně nejen existenční nutností, ale také jediným druhem odporu. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (26)
V úvode prevláda dobrá nálada a smiech ženskej partie, ktorá držala pri sebe. Nejako prirýchlo som v duchu vyriekol verdikt, že toto sa Bieloruským transportom nevyrovná. Postupne ale rozprávanie tích, čo prežili bolo čoraz zaujímavejšie, až ma to chytilo tak, ako spomínané "Bielorusko". Niktoré príbehy sú naozaj hodné zfilmovania. Love story s nemeckým dôstojníkom, ktorému pekná židovka dokonca vytrhávala bič z ruky mala napokon smutný koniec. Zaujalo ma rozprávanie o bombardovaní v Hamburgu, v továrni na muníciu. Židia sa tešili na každý nálet, pretože Nemci sa vždy utekali schovať do krytov a v jedálni nechali jedlo na stoloch. Veselý tón z úvodu v závere vystrieda strašná depka. Vraždenie nahých Židov je silná káva. Tu sú silné aj fotografie. Videl som aj nejaké zachované filmy a to je pre silné povahy. Z transportov do Estónska o počte tisíc Židov prežilo 46 žien. --------- absolútne nechápem jedno a dvoj hviezdičkové hodnotenia. Čo ste vlastne čakali od dokumentu? Muzikál na tému holocaoust? Všetky dokumenty sú predsa založené na výpovediach, dobových filmoch a fotografiách...100%. ()
Záslužnou práci L.Přibyla musím hodnotit nejvyšší známkou (čert vem vzdychání po originalitě, čekal snad někdo surrealistické animované vsuvky?) v tomto díle navíc uložen mikropříběh tragické lásky brněnské Židovky a lagerkomandanta, který by se jinak (po smrti pamětnic) ztratil jako ona příslovečná slza v dešti. ()
Jestli jsem u „Běloruska“ říkala, že se mi to moc líbilo (teda myšleno relativně vzhledem k tématu…), tak u Estonska jsem měla jednou takový pocit a zážitek. Naprosto unikátní, vyjímečné…Ta pozitivní (dá-li se to tak nazvat) sdružená energie žen, které si prošly nespočtem transportů, byla cítit i po letech, i přes tu obrazovku. Hudební doprovod byl více než zajímavý, byl v naprosté symbióze s „transportem do Estonska“, celkově pak nejhlubší zážitek (včetně právě zmiňované hudby) byl na samém závěru dokumentu skládající se z několika fotek, při kterých se zastavuje krev v žilách a jen srdce buší a kdyby to šlo, i to by se na pár okamžiků zastavilo…Jak tam zmiňuje jedna z přeživších – pochopit to nejde, já sama to nechápu a to jsem to prožila, to není k pochopení….Obdivuhodné právě proto o to víc je, že ženy nezatrpkly a bez výjimky každá do jedné na mě působila plností života, duše i ducha. ()
Poctivá dokumentaristická práce, při které se autor věnoval sedm let shánění archivních materiálů a natáčení rozhovorů. To se pak dá čekat, že z toho něco nesflikuje dohromady za víkend, ale celé to bude mít nějaký tvar, hlavu i patu. Příběh skupinky čtyřiceti šesti přeživších dívek z tisícihlavého transportu je vyprávěn pěkně chronologicky od prvního transportu až po osvobození. A protože archivního materiálu je opravdu celkem dost, nejsou to jen televizně působící mluvící hlavy. Film silný nejen tématem, ale i jeho podáním. ()
Jak hodnotit dokument, který sledujete se zatajeným dechem a ještě několik dní si říkáte: Jak se tohle mohlo dít? Jak to ty holky dokázaly - chovala bych se v té situaci stejně, nebo bych byla sobecká a neriskovala život pro kamarádky? Ale proč to člověka tolik zaujme? Je to opravdu výborným zpracováním tématu, nebo spíš jeho chytlavostí? Jak může někdo zůstat chladný, když slyší výpovědi o této době, o těchto lidech? Dokument obsahuje výpovědi žen, které přežily transport z Čech do Estonska (z 1000 Židů z tohoto transportu se konce války dožilo 46), dobové fotografie dokreslující jejich slova a vložené krátké texty s nejdůležitějšími historickými daty pro přesnější zasazení vyprávění do prostoru a času. Vyprávění bylo velmi emotivní, osobně bych uvítala delší faktografický úvod nebo závěr, nejsem historik a potřebuju trochu polopatičtější uvedení do děje než dokumentarista obeznámený s konkrétní situací. ()
Galéria (7)
Fotka © Falcon
Reklama