Až do města Aš
Made in Ash
VOD (1)
Obsahy(1)
Silný príbeh Dorotky z východného Slovenska, ktorá sa vplyvom vlastných životných rozhodnutí konfrontuje s realitou v najzápadnejšom kúte Čiech. Plná odhodlania a naivných dievčenských predstáv o novom živote nastupuje ako šička do malej továrne na česko-nemeckom pohraničí, v meste Aš. Sem sa zbiehajú z oboch strán ľudia, ktorí niečo hľadajú. Dievčatá, ktoré prichádzajú robiť šičky do továrne si chcú zabezpečiť dôstojný život a relatívne majetní Nemci lacnú zábavu. Všetko sa to mieša v akomsi Babylone jazykov a hodnôt, v ktorom sa búrajú prirodzené ľudské zábrany. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (62)
Původně to měl být dokument, ale postupně se přerodil v celovečerní hraný film. Obsazeny byly neherečky a neherci, všechno působí velmi autenticky, občas se zablýskne scéna jak z dob slávy československé nové vlny, ale jsou tu i nějaká ta „ale“. Zatímco úvod z vesnice u Bardejova nám řekne o vyrůstání v cikánské komunitě víc než celý Šulíkův Cigán, po přesunu na daleký Západ už se neděje nic, co by divák nečekal. Všechno jde po očekávané cestě a příběh lehce nudí. Ze dvou hlavních hrdinek je ostatně zajímavější ta Ukrajinka, jenže má mnohem méně prostoru než hlavní romské děvče. Nehledě na to, že kvůli jejich hereckým limitům film stejně nemohl jít moc do hloubky. Přes nepochybný potenciál u mě průměr (50%). ()
Až do mesta Aš je na slovenské pomery dosť odvážny a originálny projekt. Hlavne ale svojim námetom. Slovenský minimalizmus a realizmus, akým sa prezentuje mladá režisérka, ale nezakryje ten náš klasický kinematografický amaterizmus, prítomný v každom našom kinofilme. V tomto filme je to zvuk a občas aj kamera, ktorá sa snaží byť tak dokumentaristicky rozkývaná a zastrená, až občas nevieme, čo sa deje. Je to škoda, pretože taký Fassbinder a Kaurismaki dokázali svojim lacným, minimalistickým dielam so statickou kamerou dodať omnoho väčší filmový feeling. Animované vsuvky vzbudzujú vo mne pocit, že sa pozeráme na študentský avantgardný film a to rozhodne nie je pocit, ktorý by som chcel mať z filmu, s ktorým chceme súťažiť o pár mesiacov o plešatca. Nemáme šancu. Súhrn dojmov je ale nakoniec kladný. ()
Už druhým rokem po sobě vyslalo Slovensko do oscarové soutěže romského zástupce. Po loňském Cigánovi tentokrát Dorotu, která s nepříliš vyjasněnými okolnostmi přejede bývalou federaci napříč, aby se pokusila uživit jako šička v ašském závodě (přestože ve filmu vidíme maturitní ples Obchodní Akademie, na kterou dívka i přes nevůli rodičů chodí). Jaká "až do Aše" je: má mimořádně hnusnou kameru, která se za tvrzení o uměleckém či experimentálním formátu neschová, docela sympatickou hlavní hrdinku, a hodně divný styl vyprávění. Drama ledabyle oblečené do dokumentárního kabátku jen tak mimochodem líčí smutný osud hrdinky, jejíž osud by bylo (podle toho, co se ve filmu stane) možné napasovat na jakéhokoliv pracovitého ale neuznávaného cizince. Dozvíme se taková moudra, jako že "nejdřív dostane přednost (rozuměj práci) Čech a pak teprve zaměstnají Slováka" či dokonce " spoléhej se vždycky na sebe, žádnej muž není Pámbů". Ve filmu se mluví romsky, slovensky, nespisovně česky a na konci převážně německy. Kromě pohlednější kamery a rozhodnějšího výběru ze žánrů drama/dokument mi ve filmu chyběla erotika, kterou by člověk v příběhu ze západu republiky tak nějak čekal. ()
Obdivuji kuráž, s jakou mladá autorka vsadila na veristickou observaci, ale u toho můj respekt vůči filmu začíná i končí. Syrový styl, místy smazávající hranici mezi dokumentárním a hraným (stejně jako hranici mezi utlumenou a žádnou dramaturgií), slouží příběhu, jehož směr a (nijaké) vyústění dopředu lehko odtuší každý divák, který viděl nějaké sociální drama. Koncepčně není film úplně doladěný. Introspektivní animované sekvence, s oblibou používané v performativních dokumentech, jsou v rozporu s neempatickým sledováním protagonistky v hraných scénách. Postoj režisérky k Dorotě rozpačitě přešlapuje mezi „může si za to sama“ a „můžou za to druzí“. Václavova Cesta ven se v tomto smyslu vyjadřuje i za cenu jistých zjednodušení jasněji a úderněji. Vyjma jedné nepříjemné, ač nikterak explicitní sexuální scény nám film navíc nedává naplno zakusit svrab a hnus, do kterého hrdinka zabředla. Jako výpověď o neusměrňovaném dospívání zůstává Aš v míře otevřenosti daleko za srbským Klipem nebo izraelským Šestkrát. V kontextu slovensko-české kinematografie záslužný pokus o něco jiného, v kontextu současných festivalových dramat nic nového. 50% Zajímavé komentáře: Radko, Havenohome, Sandiego, Anderton ()
Galéria (25)
Fotka © Peripher Film
Zaujímavosti (5)
- Režisérka Iveta Grófová chtěla původně natočit jen dokument. Později se rozhodla pro celovečerní film, ve kterém použila některé původní dokumentární záběry. (Terva)
- Příběh filmu je inspirován osobními zkušenostmi Ivety Grófové z práce v textilní výrobně v Aši. (JoranProvenzano)
- „Pre mňa bolo dôležité čo najautentickejšie zachytiť motivácie dievčaťa z tohto prostredia k drsným životným rozhodnutiam, ktoré sa na povrchu môžu javiť ako nemorálne,“ prezradila Iveta Grófová. (Zdroj: ASFK)
Súvisiace novinky
47. MFF Karlovy Vary se blíží!
Ve dnech od 29. června do 7. července se uskuteční již 47. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Na nejvýznamnější filmové akci ve střední a východní Evropě budou mít diváci… (viac)
Film Grófové je cenný hlavně tím, že ukazuje svět, který je našim zrakům obyčejně skrytý. Je to realita, která neprojde filtrem mainstreamových médií. Je to svět imigrantských dělnic ocitnuvších se na dlažbě, nadržených sexuálních turistů z Německa, zaplivaných čtyřek, v nichž si ničí poslední zbytky mozkových buněk zdegenerovaně vypadající štamgasti na podpoře.Aš poskytuje autorce fotogenicky nevzhledné filmové kulisy: desetiletí úpadku se podepsaly na šedivých fasádách a oprýskaných omítkách domů, nový režim zase na kultuře heren a bordelů. Rezignace je vepsaná i do tváří postav menších rolí a komparsu, které Grófová obsadila výhradně z místních obyvatel. Vychází jí z toho skoro antropologická sonda do života v prokletém kraji.Film působí sugestivně zejména proto, že režisérka míchá hrané a dokumentární filmové postupy. Kamera sleduje děj často zdálky nebo z neobvyklých úhlů kamery jako náhodný voyer, neherci pronášejí své částečně improvizované dialogy tak přirozeně, že se člověk často přistihne při myšlence, že je svědkem scény natočené skrytou kamerou. Všechny potenciálně významné dějové momenty jsou podány s velkou mírou nezúčastněnosti nebo ve filmu zcela chybí a divák si je musí domýšlet.Vyprávění je strukturováno jako série banálních výjevů ze života hlavní hrdinky, ale právě banalita, nuda a zoufalost, které sálají z postav kolem Doroty a z bezútěšného prostředí Aše, vnášejí do jejího příběhu existenciální přesah, který svým univerzálním vyzněním může oslovit diváka z Krnova, ale i třeba z Pekingu.Grófová si dovolila jediný stylistický prvek, který ten všeobecný zmar zmírňuje. Krátké animované sekvence, které reflektují naivní a ještě nevyzrálou duši mladé dívky, která žije ve svých zidealizovaných představách.Na jednu stranu ukazují, že se netečně a pasivně se projevující Dorota ještě úplně uvnitř nezlomila, na druhou stranu je kontrast s její životní situací ještě drtivější. Po hromadném vyhazovu z textilky ji totiž protřelejší kamarádka (Silvia Halušicová) zasvětí do nočního života a brzy obě začnou prodávat své tělo sexuchtivým Němcům. Prostituci vykresluje Grófová bez jakékoli sentimentality, jako prostý akt výhodný pro obě strany. Kolem Doroty se brzy začne motat slizký padesátník Johann a výjevy popisující jejich nerovnovážný vztah, ztížený ještě jazykovou bariérou, patří mezi nejsilnější momenty filmu, za něž by se nemusel stydět ani současný evropský klasik sociálního naturalismu Ulrich Seidl.Že u nás někdo konečně natočil film, který se jak po stránce formální (chladný distanc a dokumentaristická autenticita), tak po stránce obsahové (deficit lásky a mezilidské blízkosti ve světě determinovaném ekonomickými rozdíly) dá s klidným svědomím připodobnit k poetice tohoto skvělého rakouského filmaře, je triumf, na který může být debutantka Grófová právem hrdá. Například film Poupata byl schematický midcultový kýč pro Pražáky, kteří nevytáhli paty za Jižní město. Až do města Aš boduje věrohodností: tedy tím, co Poupatům zoufale scházelo. () (menej) (viac)