Chicagský tribunál

Výborne natočená súdna dráma so skvelým hereckým obsadením a vysoko kvalitným scenárom, ktorá aj vďaka záživným prestrihom na protesty ani na chvíľu nenudila. Aaron Sorkin dokázal z relatívne náročnej politicko-súdnej témy nakrútiť film, ktorý si užije azda každý. Je plynulý, v žiadnej časti sa nezasekáva a napriek väčšiemu množstvu postáv si v ňom divák dokáže pomerne ľahko spraviť prehľad. (30.11.2020)

Záver je prepálený a scéna, jak sa ten chlapec postaví (ktorá je tam mimochodom dvakrát) je skrátka trapná, a podobné nezmysly dorazili Sorkinov predošlý film. Všetko ostatné je vršenie jedného diváckeho pôžitku na druhý. Šikovne si človeka omotať hneď uprostred úvodnej (!) prestrihovej scény a potom už len gradovať a striedať rôzne druhy emócií, postavené predovšetkým na satisfakcii a charakteroch. A tie charaktery! Ako píše ScarPoul, každá postava má vlastný - a to sú tam dobré dva tucty dôležitých postáv - každá má aspoň nejaké svoje malé čokoľvek. Ešte aj tí tajní policajti, ktorí sa zdržia na dve vety. Toto kedysi robil Spielberg, dnes to v Hollywoode nerobí nikto (Pokiaľ teda do Hollywoodu nerátame Tarantina. Rátame?). A okrem iného ten film krásne ukazuje rôzne úrovne herectva. Gordon-Levitt, Keaton a Langella sú na jednom, Cohen a Abdul-Mateen II. ešte vyššie a Rylance s Redmaynom hrajú súboj titánov. Rylance je boh. Ten človek jak keby ani nehral, jak keby sa ani nemusel stávať postavami a skrátka len pokračoval v žití. A Redmayne konečne hrá civilne normálneho týpka. Bez šaškární z Rowlingovej posledných recyklácií, bez fyzického hendikepu. A podáva svoj najlepší výkon. Možno je v klúčovom momente (flashback pri nácviku výsluchu) trošičku zle vedený, furt je to ale omnoho omnoho ďalej, než kam väčšina hollywoodskej špičky kedy dosiahne. “You killing it, Allen!” Ten film je presne, čo mám na kinematografii rád. (17.10.2020)

Celý čas som hľadal tie dôvody, pre ktoré mnohí označujú tento film filmom roka. Nenašiel som ich. Dlhá vykecávačka v súdnej sieni, ktorá len tak náhodou vyšla pred prezidentskými voľbami a čistou náhodou pasuje do kariet demokratom, BLM, protestom proti polícii a neomarxistom. Ani silný zážitok, ani nejakú stopu v duši z posolstva tento príbeh vo mne nezanechal. (17.10.2020)

Nevím ani proč, ale místy mi to připomínalo tři roky staré drama Kathryn Bigelow Detroit. Stejně jako Chicagský tribunál tak nějak odráží současnou atmosféru ve Spojených státech. Zatímco ona se pohybovala v Detroitu léta páně 1967, ve kterém vypukly rasové nepokoje, při nichž se umíralo, uznávaný vypravěč Aaron Sorkin v událostech roku 1968 v Chicagu, kdy se původně zamýšlený pokojný protest během demokratického sjezdu u příležitosti prezidentských voleb a díky několika událostem změnil v násilnou záležitost. O rok později soudní prokuratura rozjela proces s The Chicago Seven, tedy sedmičkou obžalovaných z podněcování ke vzpouře a dalších obvinění souvisejících s protivietnamskou válkou a protikulturními protesty. Proces trval řadu měsíců a jen podtrhnul období celospolečenských zaoceánských změn, kterým v šedesátých letech dominovalo zavraždění vůdce afroamerického hnutí za občanská práva Martina Luthera Kinga (1968) či amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho (1963). Flashbacky jsou tu za pouhé vysvětlivky, ze soudní síně tudíž moc nevycházíme, na což je občas náročné přistoupit. Každopádně obdivuju, že se projekt prokousal hollywoodským kolečkem a předložil události tak, jak zřejmě od začátku chtěl. A že to trvalo. Na látce se totiž v průběhu let vystřídalo několik různých režisérů. Nevím, zda je Sorkin ten nejlepší učitel dějepisu, ale dialogové scény mnohdy ztrácejí dynamiku, uvítal bych energičtější pojetí, emoční zásah u mě neproběhl a myslím, že režisérovi jiné látky sedly víc. A teď asi mnohé naštvu, ale myslím, že podruhé si to pustí málokdo. PS: Mark Rylance vynikající. (26.10.2020)

Jeden z těch filmů, které jsou tak propracované, že je prostě radost se na ně dívat, ačkoliv se v nich dvě hodiny "jen" mluví. Scénář je málem na úrovní Dvanácti rozhněvaných mužů a prostřednictvím příběhu ze 60. let vypráví dost jasně také o současnosti, monology i dialogy jsou vycizelované, napětí stoupá třeba jen tím, že se někdo odmlčí nebo naopak že někdo někomu skočí do řeči. Aaronovi Sorkinovi se to zkrátka povedlo napsat i natočit, a navíc s takovým obsazením, kterému pro mě sice vévodí dokonalí Sacha Baron Cohen a Mark Rylance, nicméně ostatní rozhodně nejsou do počtu. I díky hudbě Daniela Pembertona je to velká lahůdka. (18.10.2020)