Konečne spolu

Extrémně nevyvážený film. Většina mi přišla křečovitá a nepřirozená a do toho se objevilo něco tak milého z obyčejného života, jako scéna v dětském pokoji. Vím, že je to nepěkná a povrchní poznámka, ale většinu času mě iritoval vzhled Helen Hunt, která místo na 39 vypadala na 53. Moc se mi líbila v Lepší už to nebude, ale od té doby uplynulo moc času. Značně mi nesedly i ostatní postavy (matka, manžel) a Colina Firtha mi povětšinou bylo jen strašně líto. (20.09.2008)

Celkem povedený, lehce Allenem zavánějící helenohuntovský kus. Helen je přírodní žena make upem neposkvrněná a na čerstvou čtyřicátnici si už těžko hrající. Colin Firth jako vždy odzbrojující i když tentokrát dostal jen minimum prostoru, zato Broderick ho dostal až dost. Skvělá Bette Midler, sympatická muzika. Doporučuji (24.11.2012)

Helen Hunt mám jako herečku velice rád, ale musím objektivně prohlásit, že jako režisérka je velmi netalentovaná a celý příběh tímto poslala do kytek, a v tomto konkrétním případě je v křeči i jako herečka. Tuto roli si ušila na míru sama sobě, bohužel však ztratila soudnost v přimeřenosti role svému věku. Helen, je pravda, že již nejsi u producentů tolik v kurzu, ale takovýmto způsobem se do jejich hledáčku určitě nevrátíš, ba naopak! (23.10.2012)

Kdyby mi tohle nepustili v autobusu při cestě do Prahy, nikdy bych to neviděl. Takhle jsem byl nucen Konečně spolu absolvovat dokonce dvakrát. Domů jsem jel totiž posilou, tvořenou stejným dopravním prostředkem (zaměstnanci žluté agentury se na mě asi domluvili) a poněvadž jsem umíral už po úvodních dvaceti minutách, uvažuju o podání žaloby. (19.07.2012)

Na hranici mezi 3 a 4 hvězdičkami volím 4, protože Hluboký Lidský Příběh je v mých očích základ dobrého filmu. Režijní debut Helen Huntové je velmi dobře vyjádřen židovskou "anekdotou" vyprávěnou v úvodu filmu. Otec učí syna odvaze a žádá po něm, aby skákal z prvního, druhého, třetího schodu, vždy jej chytí do náruče. Ve chvíli, kdy chlapec skočí ze čtvrtého schodu, otec uhne a syn si natluče. Poučení: když nás zachytí otec (a možno chápat i Otec), cítíme bezpečí. Když nás nezachytí, cítíme něco mnohem silnějšího, než je bezpečí. Cítíme samotný život. A o tom film je. O tom, jak hlavní hrdinka stále padá na ústa a pociťuje život velmi hmatatelně na vlastní kůži a nejspíš až do nitra kostí. A tak to prostě vždycky je. (19.08.2008)