Smrtiace woodoo

„Opatrne, biely. Nie je druhá šanca.“ Už keď som to videl prvýkrát (mohol som chodiť do školy), zarazilo ma, že je niekto schopný TAKÚTO FANTASY KONINU drzo v úvode vyhlásiť za „inšpirované skutočnými udalosťami“. Mám Wesa Cravena rád (HORY MAJÚ OČI, NOČNÁ MORA V ELM STREET), ale toto je naozaj troška tuhá káva, Wes. Vyhlásiť za „skutočné udalosti“ film, v ktorom vstávajú mŕtvi zo živých? Pritom príbeh sa ZA URČITÝCH OKOLNOSTÍ MOHOL STAŤ: prvopočiatok legiend o „živých mŕtvych“ siaha hlboko do minulosti, krvavo sa rodili na Haiti a v Afrike, kde šamani (tzv. bocorovia) dokázali človeku tajomne namiešaným práškom „učarovať“ tak, že ho ním (ak ho vdýchol) uviedli do stavu tak podobného kóme až smrti, že nebolo možné zistiť, že je v skutočnosti živý (rýchlosť srdca sa obmedzila dajme tomu na jediný úder za minútu, takže v lekársky necivilizovaných podmienkach nebolo problém dotyčného vyhlásiť za mŕtveho). Len čo nešťastníka pochovali, ešte v tú noc ho bocor vykopal a odvtedy mu zombík slúžil: bol síce živý, ale drogami neustále držaný v „zaspatom móde“. Obete boli spravidla zneužívané na prácu, keď na plantážach dreli dňom nocou za kus surového mäsa. TAKTO legendy začali – že z nich hollywoodsky či talianski režiséri a scenáristi urobili to, čo urobili, je vedľajšie. V SMRTIACOM WOODOO sa talentovaný Craven vracia k týmto „koreňom“ – vysielajúc sympatického amerického antropológa (Bill Pullman) na Haiti. Pôsobivá atmosféra z prvej polovice, sa bohužiaľ v zbytočne akčnej druhej preklopí v „tradičného Cravena“ (zbytočná krv, halucinácie, sny v snoch, vízie, nočné mory, proste bordel, chaos a zmätok). (15.12.2004)

Parádní béčko, které se snaží o seriozní pohled na tématiku zombie. Samozřejmě, že medicína musí ustoupit magii a voodoo čarodějům, ale Cravenovi se to všechno podařilo zkloubit všechno na výbornou a navíc přidal velmi slušnou atmosféru i nějákou tu lekačku. Bill Pullman podal výborný výkon a říkám si, jestli to nebyl vůbec jeho nejlepší a Cathy Tyson taky stála za to. 75% (13.06.2009)

V roce 1986 publikoval etnobotanik Wade Davis knihu The Serpent and the Rainbow o své cestě na Haiti. Z pověření jisté biochemické společnosti měl odhalit vědecká fakta za mýtem zombií s tím, zda by bylo možné látky užívané během zombifikace využít v lékařství či dobývání vesmíru. Davis vskutku dospěl k vědeckému osvětlení jednotlivých fází procesu a dokázal identifikovat jednotlivé užívané substance, které člověka nejprve uvedou do stavu podobného smrti a posléze ho jakoby zbaví vůle. Ačkoli Davisovo knižní pojednání místy vyzdvihuje senzační a dobrodružné elementy oproti faktům, podává unikátní vhled do role mýtu coby způsobu mocenské kontroly nad nižšími vrstvami haitské společnosti. Jeden z Davisových závěrů říká, že zombifikaci používali příslušníci haitských tajných společenstev jako zastrašující prostředek k podmanění si rolníků či vzpurných jedinců. Scenáristé Richard Maxwell a Adam Rodman spolu s režisérem Wesem Cravenem, jenž si po nízkorozpočtových exploatačních snímcích The Last House on the Left (Poslední dům nalevo, 1972) a Hory mají oči (The Hills Have Eyes, 1977) zajistil místo na výsluní úspěchem dnes ikonického hororu Noční můra v Elm Street (A Nightmare on Elm Street, 1984), přistoupili k Davisově knize s výraznou tvůrčí licencí. Jejich adaptace si z předlohy vypůjčuje pouze základní premisu a divákům předkládá surreální horor o konfrontaci racionality a nadpřirozena. Zdejší hrdina sice také má za úkol odhalit faktický základ zombie mýtu, ale záhy na vlastní kůži poznává, že čarodějové voodoo nejsou žádní šarlatáni a jejich moc se vzpírá vědeckému vysvětlení. Filmaři při vytváření své zneklidňující psychedelické vize moci primitivní magie výrazně čerpali z dobových předsudků vůči Haiti, které zahalili do hávu mystérií a hrůz. V osmdesátých letech byl ostrovní stát poblíž Ameriky hlavním tématem zpravodajských relací. Despotický režim prezidentského tyrana Jeana-Clauda Duvaliera přezdívaného Baby Doc vedl zemi do ekonomické i sociální záhuby a do okolních států uprchlo na milión obyvatel. Vedle napjaté politické situace lavírující na hraně diplomatických sankcí a hrozící vojenské intervence se Haiti stalo tématem společenské debaty také kvůli nařčení ze strany zdravotnických organizací, které zemi přímo vinily za rozšíření AIDS (což bylo posléze vyvráceno). Had a duha byl pouze jednou z řady dobových amerických produkcí, které tematizovaly voodoo a po třech desetiletích fantaskních vizí hraničících se sci-fi navracely zombie zpět k jejich kořenům. (text byl původně psaný pro katalog LFŠ) (22.09.2013)

Wes Craven sa filmom Had a Duha opat predviedol ako skuseny filmar : scenar nam ponuka daleke exoticke Haiti premiesane s mysteriami zombie tematiky. Takto postavenemu dobremu scenaru treba pripocitat hustu atmosferu, solidne hercke vykony /Pullman, Cathy Tyson ..../ a plno zaujimavych lokalit. Zaverecna bitka dobra so zlom sice mala svoje muchy /trochu pobabrane efekty...../ ale aj tak je Had a Duha vyborny mystifikacny horor o Haiti a ich kulture voodoo, ktora nie je uplne znama ani dnes. 77 % (02.02.2013)

Dej sa dá zhrnúť ako USA <-> Haiti tam a späť, okorený voodoo šamanstvom a objavením svojho totemu. Postavy spoznávame len z hľadiska ich schopností, vôle a voodoo schopností, no len na základe slabšieho náčrtu dobra a zla sa im fandiť až tak veľmi nedá. Herci sú však fajn, autentickí, aj keď z nich cítiť príchuť béčkovosti. Poznanie neznáma a hrozba voodoo šamanstva baví, ale film si dlho drží dojem nekomplexnosti a bez konceptu. Stále som čakal, že kedy príde tá pravá hrôza, aj keď som dostával menšie hrôzy. Výlet do inej kultúry sa oplatil, ale až ako horor by som ho neoznačil, divák už je zvyknutý aj na iné hrôzy, ale znepokojivý film je to veľmi slušný. Trochu zamrzí záver príbehu, ktorého vyriešeniu výrazne pomohli vonkajšie udalosti namiesto čistých schopnosti postáv. Napriek tomu, že by som hororovú stránku dotiahol ďalej (Wes nepísal scenár), je to druhý najlepší po A Nightmare on Elm Street zo piatich filmov Wesa Cravena, čo som videl. Jazykové okienko: off the wall. (17.12.2020)