Zákony pohybu

Zákony pohybu jsou kvůli minimálnímu reprízování bohužel téměř zapomenutý seriál, ale o to příjemněji mě překvapily, myslím, že jim dost prospělo vystřídání pseudoartistního scénáristy Dietla mnohem syrovějším Milošem Smetanou. Tvůrci zřejmě dostali zadání kritizovat povolené nešvary za účelem upevnění socialistické morálky, avšak této příležitosti využili k vytvoření dost krutě zábavné satiry dysfunkčnosti státně socialistického ekonomického systému a seriál je tedy skvělým dobovým dokumentem. Potíže s plněním plánu, přebytky, nedostatky, rozkrádačky, melouchy, novátorství realizovatelné pouze tajně či neschopnost zbavit se agresivně líných dělníků (drsní chlapáci ztvárnění Somrem a Faltýnkem si dokonce troufli na urážku nadřízeného: "Vy byste chtěl jednat s dělníkama jako za kapitalistů.") skládají dohromady vskutku apokalyptický obraz, který patrně byl důvodem, proč se seriál hrál před Listopadem pouze jednou. V posledních třech dílech se sice autoři snažili na poslední chvíli seriál zlegitimizovat toporným sentimentem a až pohádkovou didaktikou, avšak když už jsem pomalu začínal být naštvaný, že se dílo úplně zkazilo a spadlo do propagandistické šedi, tak tvůrci přišli s absolutní bombou v podobě ženské dělnické vzpoury. Herecké výkony jsou na normalizační poměry až překvapivě intenzivní, nejlepší bylo rozhodně původní vedení Radiany sestávající se z Růžkova lidsky sympatického, ale manažersky již naprosto vyhořelého ředitele Draxlera, jehož naivita a bezelstný alibismus umožnily zlým náměstkům v dokonalém podání Munzara, Brouska a Urbánka zcela ovládnout podnik. Kontroverznější již je výkon téměř neznámého Viktora Vrabce v roli zachránce Radiany, nového ředitele Hájka, protože ač měl zřejmě působit jako správný kladný hrdina, tak můj nejsilnější dojem z něj byl, že neustále po upířím způsobu cenil zuby, čímž seriál dosti problematicky žánrově posouval. Místy seriálu škodí tradiční Sokolovského neobratnost v soukromých liniích postav, ale zas na druhou stranu bychom jinak přišli o neuvěřitelně sexy balící hlášku Procházkova konstruktéra Bidla vůči jedné z dělnic: "Nechceš seřídit soustruh?" Patrně nejpozoruhodnějším aspektem seriálu je ovšem až maniakálně eklektická hudba Karla Mareše plná zběsilých nástrojových, žánrových i harmonických kombinací, jakož i mimořádně chytlavých melodií, kterým vévodí nebezpečně okouzlující znělka. Pokud by snad tyto dobové módní výstřelky někoho urážely, může si spravit chuť na častých zkouškách amatérského komorního souboru vážné hudby vedeného Peškovým úžasně roztomilým kapelníkem, který nechce v souboru žádného divokého vlasatce. (29.11.2022)

Je celkem zajímavé sledovat realitu socialistického podniku z doby kulminující normalizace. Tedy zajímavé by to bylo, kdyby v hlavní roli byl nějaký herec, který umí emoce vyjadřovat i jinou formou, než intenzitou cenění zubů. V posledním díle už jsem o Vrabcovy zuby měla vážně strach. Tedy ne že by mi nějak záleželo na jeho chrupu, ale pojala jsem neblahé tušení, že Vrabcovy zuby opustí jeho ústní dutinu a vydají se samostatně do života. Při představě, že budu s Vrabcovým chrupem sdílet jednu místnost, se mi neudělalo nejlépe. Seriál bych doporučila nikoliv zájemcům z řad topenářů a přidružených profesí, ale především dentistům jako studijní materiál, jak moc dokáže jedinec mužského pohlaví vycenit svůj chrup, aniž by se cítil v ohrožení. Co by Vrabec dělal, kdyby se ohrožen cítil, raději nedomýšlím. (16.09.2019)

(13/13) Evžen Sokolovský, svého času jeden z nejprogresivnějších divadelních režisérů, je v širším diváckém povědomí zapsán především jako spolupachatel těch nejohavnějších televizních škvárů. Muž na radnici, Okres na severu, Gottwald, Chlapci a chlapi... a Zákony pohybu. Tato takřka románová odysea, jejímž autorem není, zcela neočekávaně, dvorní scénárista Dietl, nýbrž mistrův osobní žák Miloš Smetana, jsa zasazena, jak jinak, do dalšího z mnoha průmyslových koncernů, přináší mimoděčné svědectví o tom, jak se v praxi (z)hroutila vize plánovaného socialistického hospodářství. Míra kritického pohledu na události v Radianě by ovšem neměla jakkoliv překvapovat: tento poněkud zúžený obzor se záměrně vyhýbá kontroverznímu hodnocení stávajícího systému (politického i výrobního) a na pranýř s okázalou přímočarostí uvazuje selhavší odpadlíky, degradované morálně i společensky. Zkostnatělý ředitel (Růžek), který je po zásluze odvolán a poslán do penze, lajdáci (rozkošná dvojka Faltýnek & Somr), intrikující kariéristé (Munzar), zbrklí a ješitní vizionáři (socialistický playboy s velkým egem Štěpnička), zásadoví byznysmeni ze Západu (Ševčík, jak jinak)... V kontextu téhož je, jak už to v seriálech podobného ražení bývá takřka železným zvykem, žádoucí, ba přímo nevyhnutelné, aby se nad tím lidským šlendriánem rozlézajícím se jako rakovina nekontrolovatelným růstem zjevil anděl dokonalé čistoty a nedotknutelnosti, jakýsi prototyp ideálního muže nové doby, který jako mávnutím kouzelného proutku nastolí pořádek. V příkladně prkenné herecké interpretaci Viktora Vrabce se ovšem tento neochvějný apoštol socialistického průmyslu jeví jako veskrze nedůvěryhodná a směšná marioneta z pimprlového divadýlka pronášející jen uhlazená prázdná slova. Sokolovského seriál je ale svým způsobem jedinečným, neopakovatelným a nenahraditelným zdrojem kulturního i občanského povědomí o dodnes ne zcela zmapovaném období tzv. normalizace (1970 – 1989). Pomineme-li obsah, jakkoli schematický, je vlastně docela zábavné sledovat, jak Sokolovský pracoval. Všechna ta jeho klišé, neinvenční režijní postupy, stejné prostřihy i zlověstné hudební předěly, opakující se herci, kteří jdou ze seriálu do seriálu... Zákony pohybu, které se teprve nyní, po čtyřiceti letech od svého vzniku, znovu objevily na televizní obrazovce, patří s přimhouřením očí ještě k těm "měkčím" seriálům. A diváci mají na vybranou: buď nadávat, nebo se smát. (31.12.2018)

Jakkoliv cenzura prosadila v případě tohoto seriálu svou, podařilo se jeho autorům Lumíru Dvořákovi a Miloši Smetanovi "propašovat" do vodotoku frází až nečekaně velkých množství dokumentárně a zčásti i umělecky cenných scén a výstupů, které ve své době měly až burcující podtext svou syrovostí a věcností. Mnohé z toho, co nás dnes trápí. má právě tady své kořeny. Tehdy byly nenápadné, dnes zápasíme s mnohdy neproklestitelnou džunglí. (25.03.2008)

Inu, další majstrštyk! Třináctidílné sociálně-výrobní drama z fabriky, které vypráví o strastech a radostech takových obyčejných flákačů. Celá zápletka se točí kolem toho, že nikdo nic nedělá a dělat nechce. Jen se neustále scházejí, vymýšlejí, jak to udělat, aby nic nedělali a na koho to všechno svalit, kdyby náhodou. I když to občas vypadá převelice špatně a i já se obával, že nakonec budou muset něco dělat! Avšak vždy se ukáže, jak kvalitní tým menedžerů má Radiana a pokaždé se jim podaří ze svízelné situace vybruslit. Tu zneužijí práce dobrovolníků, jindy místního družstva, kopou a svalují vinu na ostatní, zaměstnávají flákače, rozprodávají suroviny, vtírají se a slibují... A když je nejhůř, jedou na idylický výlet k vodě. Ale nebojte se děti, pracovat nebudou. To není spoiler, to je jen tak předvídatelně natočeno! Formy jim udělají jinde, motorky k ventilátorům taky a všechny ostatní nakrmí planými sliby. Když pak na konci vyjebou s prašivým Švýcarem (žijícím v bláhové iluzi, že Češi někdy něco udělají), všichni víme, že je vyhráno. A tak můžeme s našimi hrdiny na veletrhu v Brně uzavřít pomyslný kruh. Ti toho tam zas naslibují... A odpovědnost za všechno hodili na Štěpničku, kterej tam snad jako jedinej skoro něco dělal. Prostě hepyjent! (16.01.2019)