Zákony pohybu

Třináctidílný seriál, ve kterém hraje tolik vynikajících českých herců a leží nepovšimnut někde v archivu televize...nechápu. Měli bychom se ke všem dílům natočených u nás chovat stejně, bez ohledu, co si kdo myslí o jeho úrovni. Stálo by za to si někdy, někde přečíst, proč se už tento seriál nevysílá. Pokud je to špatnou kvalitou materiálu, tak to bych pochopil, pokud je to z důvodů, že podle některých má seriál slabou úroveň, tak s tím nesouhlasím. Nebudeme se přece chovat jako kdysi, když tolik krásných filmů skončilo v trezoru a kdyby se doba nezměnila, už nemusely být nikdy vysílány. (22.09.2016)

Jakkoliv cenzura prosadila v případě tohoto seriálu svou, podařilo se jeho autorům Lumíru Dvořákovi a Miloši Smetanovi "propašovat" do vodotoku frází až nečekaně velkých množství dokumentárně a zčásti i umělecky cenných scén a výstupů, které ve své době měly až burcující podtext svou syrovostí a věcností. Mnohé z toho, co nás dnes trápí. má právě tady své kořeny. Tehdy byly nenápadné, dnes zápasíme s mnohdy neproklestitelnou džunglí. (25.03.2008)

V hlavní úloze se představil tehdy v TV dosud neznámý Viktor Vrabec, člen činohry v Plzni. Dobová noticka představuje Zákony pohybu takto: Třináctidílný seriál pravdivě ukazuje prostředí dnešní továrny a dělníků, dosud nezpracované téma. Nepředvádí jen výrobní problémy, ale všestranně zobrazuje lidské portréty dělníků, inženýrů a vedoucích pracovníků a ukazuje i jejich soukromé osudy a vztahy, které ovlivňují celý příběh. * scénář Lumír Dvořák, Miloš Smetana - režie Evžen Sokolovský - premiéra 1979 (28.08.2004)

Méně známý seriál Evžena Sokolovského, pod jehož scénářem tentokrát není podepsán Jaroslav Dietl. Nejvíce to asi připomíná Inženýrskou odyseu, ale je to mnohem menší sranda. Moc se nepovedlo ani obsazení hlavního hrdiny Viktorem Vrabcem, který celou dobu působí hrozně unyle a tváří se jakoby právě kadil ježky. V té své unylosti hravě překonává i Zdeňka Buchvaldka v roli Františka Bavora z Muže na radnici, a to už je co říct. (20.01.2019)

(13/13) Evžen Sokolovský, svého času jeden z nejprogresivnějších divadelních režisérů, je v širším diváckém povědomí zapsán především jako spolupachatel těch nejohavnějších televizních škvárů. Muž na radnici, Okres na severu, Gottwald, Chlapci a chlapi... a Zákony pohybu. Tato takřka románová odysea, jejímž autorem není, zcela neočekávaně, dvorní scénárista Dietl, nýbrž mistrův osobní žák Miloš Smetana, jsa zasazena, jak jinak, do dalšího z mnoha průmyslových koncernů, přináší mimoděčné svědectví o tom, jak se v praxi (z)hroutila vize plánovaného socialistického hospodářství. Míra kritického pohledu na události v Radianě by ovšem neměla jakkoliv překvapovat: tento poněkud zúžený obzor se záměrně vyhýbá kontroverznímu hodnocení stávajícího systému (politického i výrobního) a na pranýř s okázalou přímočarostí uvazuje selhavší odpadlíky, degradované morálně i společensky. Zkostnatělý ředitel (Růžek), který je po zásluze odvolán a poslán do penze, lajdáci (rozkošná dvojka Faltýnek & Somr), intrikující kariéristé (Munzar), zbrklí a ješitní vizionáři (socialistický playboy s velkým egem Štěpnička), zásadoví byznysmeni ze Západu (Ševčík, jak jinak)... V kontextu téhož je, jak už to v seriálech podobného ražení bývá takřka železným zvykem, žádoucí, ba přímo nevyhnutelné, aby se nad tím lidským šlendriánem rozlézajícím se jako rakovina nekontrolovatelným růstem zjevil anděl dokonalé čistoty a nedotknutelnosti, jakýsi prototyp ideálního muže nové doby, který jako mávnutím kouzelného proutku nastolí pořádek. V příkladně prkenné herecké interpretaci Viktora Vrabce se ovšem tento neochvějný apoštol socialistického průmyslu jeví jako veskrze nedůvěryhodná a směšná marioneta z pimprlového divadýlka pronášející jen uhlazená prázdná slova. Sokolovského seriál je ale svým způsobem jedinečným, neopakovatelným a nenahraditelným zdrojem kulturního i občanského povědomí o dodnes ne zcela zmapovaném období tzv. normalizace (1970 – 1989). Pomineme-li obsah, jakkoli schematický, je vlastně docela zábavné sledovat, jak Sokolovský pracoval. Všechna ta jeho klišé, neinvenční režijní postupy, stejné prostřihy i zlověstné hudební předěly, opakující se herci, kteří jdou ze seriálu do seriálu... Zákony pohybu, které se teprve nyní, po čtyřiceti letech od svého vzniku, znovu objevily na televizní obrazovce, patří s přimhouřením očí ještě k těm "měkčím" seriálům. A diváci mají na vybranou: buď nadávat, nebo se smát. (31.12.2018)