Príbehy obyčajného šialenstva

Navzdory všem šílenostem je to nejnormálnější Zelenkův film. Rozpohybování divadelní hry dopadlo nad očekávání dobře a s řadou scén si autor opravdu vyhrál (úžasný rozhovor chodce s řidičem popojíždějícím v zácpě, jízdy s vozíkem), ale stejně mi scénář připadal poněkud nedotažený. Řada hlášek má (podobně jako u předchozích filmů) slušnou šanci na zlidovění. Ivan Trojan je opět dokonalý, ale ještě víc mě zaujal Miroslav Krobot. To se skoro nechce věřit, že to je neherec ve své první roli (na divadle i ve filmu)! (07.03.2005)

Pěkně studený krocan! POŠ jsou jedním z oněch filmů, které marně doufají, že ze shluku postmoderně zcizujících atrakcí [milenci z telefonní budky, sexuální voyerství za peníze, plastová figurína, filmové týdeníky, ustřižené vlasy, krev pro Bosnu] vydestilují nějakou tu životní výpověď, a uniknou tak pasti otřelosti, resp. didaktičnosti. Zejména v odtažitých dialogových scénách jsou patrné základní problémy projektu: vyspekulovaný děj, konflikt divadelního textu a filmové adaptace a zejména Zelenkův řemeslný i lidský (empatický) deficit. Zatímco si lze představit, jak se tyhle vypulírované dialogové hyperboly “vylupují” z prázdnoty jevištního aranžmá, s “tvrdou” realitou filmu vůbec nereagují – Zelenkovy postavy a fotogenická prostředí filmu existují jaksi paralelně, jako rušivá zadní projekce. Čili ve výsledku nevzrušivá mozaika dialogových, obrazových i hudebních ploch, která nefunguje ani jako komedie (natož jinak). (02.01.2006)

Divadelní hra to může být skvostná, na plátně ale leccos nefunguje. Petr je podivín, co občas svoji (dnes již bývalou) přítelkyni Janu tu a tam zapomene u benzinové pumpy nebo omylem někomu ostříhá vlasy. V jeho světě řada věcí neklape, stejně jako ve vztazích okolo něj je značné dusno, respektive prázdno. Casting tvoří vyprahlé figurky, s kterými jsem měl problém se ztotožnit, ač situace, které prožívají, nutí k smíchu i zamyšlení. Výsledek ale více působí na mozek a bránici než na srdce. Tam uvnitř ve mně po shlédnutí Zelenkův film nic moc nezanechal. Herecky ale potěší nejen (opět naprosto bezchybný) Trojan, ale i divadelní režisér Miroslav Krobot v roli jeho otce, Nina Divíšková nebo Zuzana Šulajová. (19.01.2007)

Na jedné straně ambiciózní scénář s místy zdařilým budováním osamocenosti člověka v moderním plastikovém světě a na straně druhé prapodivné situace, které se zálibně zhlížejí ve své vlastní kurióznosti (jak nepodobné je to Švankmajerovým Spiklencům slasti!), sklon k hláškovitosti a bavičský humor známý i z filmů Jana Hřebejka. To má pak negativní vliv i na celkovou existenciální výpověď. Zelenkově symbolice totiž při pokusu o hlubší interpretaci brzo dochází dech a divák si uvědomí, že to celé je prostě a jednoduše jen příběh několika zadrhnutých milostných vztahů, jejichž katarzí má být osvědčený polibek na usmířenou, byť zmařený vykonstruovanou (a tudíž očekávanou) pointou. (16.09.2007)

Film, ve kterém vidím postupem let stále něco nového. Při premiéře jsem si nebyla úplně jistá, co nám chce Petr sdělit, ačkoli se mi to líbilo trvalo pár let, než si to lépe sedlo. Jedna věc je divadelní představení, druhá film. Teď se bavíme o filmu, který mám ráda. Mrzí mě, že k němu píšu recenzi až pár dní po té, kdy nás opustila úžasná  paní Nina Divíšková, její herecký koncert byl v tomto filmu parádní a film zase dostal další rozměr. "Baf!" (24.06.2021)