Vyšetřování ztráty třídní knihy

"Cimrman se rozhodl udělat v procesech pamatování a zapomínání jednou provždy pořádek. Přímo určil, kterou látku si mají zapamatovat a kterou mají zapomenout." Tak to je ta slavná pomněnka a zapomněnka (rakousky Vergiss mein nicht und nich vergiss mein nicht). Separace průtokových poznatků je prostě dokonalá, stejně jako filozofie externismu či důkaz, že světlo rychlejší než zvuk. Mám prostě Cimrmana pedagoga rád a občas zajdu na jeho výuku. Jsem ten debil, co sedí vedle blbečka Veškrni ve čtvrtý řadě u okna a pitomě se směje. (05.09.2021)

Geniální absurdní hra o tom, jak se vždy uplatňovala moc v českých zemích. Mocenský systém jen málokdy sáhnul k otevřené brutalitě, a ve škole, kde učil děti být občany, se to též projevovalo. Naopak poddaní věděli, narozdíl od poddaných ruského cara nebo pruského krále, že mají co ztratit, a to s revoltou většinou nepřeháněli. Schování třídní knihy je kousek podobného druhu, jako když nechal v roce 1871 staročech Skrejšovský natisknout císařský reskript o odmítnutí fundamentálek na „tenký a velmi jemný papír“. Učitelský sbor, kombinující pochlebování a výhrůžky, naopak připomíná Vídeň, ale později stejně dobře Prahu (pokud se zrovna nebavíme o 50. letech 20. století). Způsob, jakým se zkrachovalí pegagové pokoušejí uplatňovat exaktní systém školské hierarchie a byrokracie, je krásná ukázka toho, co se stane, když smícháte německou preciznost a slovanský fatalismus a nihilismus. (18.04.2016)

„Jenže chlapci, my už tu třídní knihu hledáme sedmý rok… to už pomalu přestává být vtipné“ Cimrmanům školní prostředí velice svědčí, je poznat, že pánové Svěrák a Smoljak mají s danou tématikou jisté zkušenosti a vědí, jak to na takové obyčejné škole chodí. Jak se třídní učitelé podbízejí ředitelům, ředitelé inspektorům, inspektoři…, jak blízká je kantorům přetvářka, nakolik důvěryhodné jsou vztahy mezi učitelem a žákem atd. Přednáška je velice zdařilá, jenom místy příliš odbíhá od hlavního tématu, tedy „Cimrman pedagog“. Více než u jiných přednášek je zde využíváno fyzického humoru, který však nikdy nesklouzne k lacinosti. Samotná hra je zpočátku „one man show“ Zdeňka Svěráka, ten roli kantora z dobře známých důvodů vystihl výtečně, nápomocno mu přitom je rovněž publikum v roli imaginárních studentů. Když přibývají další postavy, hra se vzdaluje na začátku nastíněné zápletce a stává se spíše jakousi školskou satirou. Nepříliš vtipný a relativně zdlouhavý byl výstup školního inspektora, který mohl na scénu klidně přijít i později. Úplně mi nesednul otevřený závěr jako z absurdního dramatu. 85% (24.06.2007)

Hra je důkazem, že i mistři mají své slabé chvilky. A že tahle hra je ale nepovedená, skoro jsem ji nemohl přetrpět do konce. Připadá mi, že autor byl poněkud bezradný, proto používal tytéž věty neustále dokola. Bohužel, poněkud trapné hlášky ("je to ošklivý, nepěkná věc") se neustálým opakováním vtipnými skutečně nestanou. Jediný diamant, který lze v té pustině vydolovat, je "učí se dobře, to nemohu říct". (11.06.2012)

No, tohle je celkem povedená hra, vtipná, inteligentní, čmouhy na kráse jí dokáže udělat snad jen občasná lacinost a hlavně závěr. Ten mi připadá docela odfláknutý. Tam se například válí učitel po zemi a nechává se hladit od zemského inspektora. Takovýto typ scény bych ocenil spíš v hrách, o kterých nechci mluvit jako o inteligentních. Jinak ale špica. To se musí vidět. (25.07.2007)