Partička B. D.

Im not there je film určený pre priaznivcov Dylana, ktorí majú jeho životopis podrobne naštudovaný a jeho tuctový filmový prepis by im nič nedal. Jeho osoba v podaní Balea a Whishawa je introvert, ktorý si žije vo svojom svete, odtrhnutý od reality. V podaní Ledgera a Gerea je to normálny chlapík ako ja, no a v podaní Blanchett je to zase extrovertný cynik. Takže aký nakoniec v skutočnosti bol a je? Možno je posolstvo filmu práve v tom, že je každým z nich. Okrem zábavnosti, spočívajúcej v identifikácii Dylana v týchto hereckých kreáciách film zaujme aj identifikáciou známych tvárí vo vedľajších úlohách. Moju dilemu, či slávne filozofické výroky známych umeleckých osobností niečo znamenajú, alebo sú iba výplodami stavov spôsobených rôznymi látkami, tento film nevyriešil. Ovládam chaos, ale ovláda chaos aj mňa? Som rád, že je moja mysel zbavená podobných pochodov. O živote Dylana neviem zhola nič, takže mi určite uniklo mnoho biografických faktov a súvislostí. (04.12.2012)

Hned na začátku bych chtěl říct, že tohle není film pro každého. Ocení ho hlavně příznivci Boba Dylana (díkybohu, že jsem jeden z nich). Je to rozhodně originálně natočené, často jsem se však v ději (jestli se tak dá nazvat) ztrácel, možná mělo být nějak jednodušeji podané vystupování těch 5-6 herců, kteří měli hrát Dylana v různých životních obdobích. Rozhodně to však není špatný film, jen to chce se do něj ponořit, přemýšlet nad ním, nad charakterem všech postav...Některé ze situací však byly geniální - viz.povídání s Ginsbergem z jedoucího auta:) U mě by to bylo za 3*, hudba film však staví o stupínek výše. P.S. Osobně dám ale vždy radši přednost No Direction Home od Scorseseho...;) (16.01.2008)

Divácky chvílemi trochu nepřívětivé, bez pevné vypravěčské kostry, ale i tak mě to bavilo. Kdybych měl Haynesův film k něčemu připodobnit, napadají mě dvě slova – „pocitové puzzle“, jehož hlavním plusem je téměř permanentní Dylanova hudba v pozadí, resuscitace atmosféry doby beatnické generace a neskutečná Cate Blanchett, která dokonale odkoukala Dylanovy tiky, pohybové móresy i to držení cigarety :o) Naopak od absolutního hodnocení sráží tenhle film zbytečný Richard Gere (i když chápu, „co tím chtěl básník říci“) a až přehnaně dlouhá stopáž.__PS: Moc se mi líbil Ben Whishaw se svým nejistým, rozpačitým, klukovským výrazem, tak typickým pro mladého Dylana :o) (12.04.2011)

Veľmi originálne a svojsky natočený biografický snímok o jednom z najväčších hudobníkov minulého storočia, ktorého jedinečnosť v tom dobrom slova-zmysle však ocení len veľmi úzka škála diváckeho osadenstva. Ťažko sa mi vyjadruje k niečomu, čo je pomerne dosť vzdialené môjmu vkusu, ani nie tak po hudobnej stránke, ktorú Bob Dylan počas svojho života doplnil o pár excelentných skladieb, ale hlavne po tej filmovej. Toto experimentálne dielko asi ostane jedinečným kúskom a asi nebude vzorom pre iných biografických pokračovateľov. Po hereckej stránke však veľmi neobvyklé predstavenia jednotlivých hercov, so svojou postavou sa najviac pohrala Cate Blanchett, no i Richard Gere a Christian Bale boli vskutku neodolateľní. Skvelý výber piesní a ich zmiešanie s dejom. Čo ma počas filmu najviac rozhadzovalo bolo, že som pomerne často strácal niť jednotlivých príbehov a ich odkazov. Ale pre fajnšmekrov to musel byť skutočne zážitok. 60%. (26.10.2009)

V haynesovském období jsem byla z filmu nadšená, ale dylanovské pomatení dává mé přízni pěkně na frak. Pořád platí, že oceňuji ten koncept, že ta scéna s Bítlsáčky je k popukání a že nikdo asi nemůže představovat Dylana lépe než Cate Blanchett, ale mám dojem, že za těch sedm let od prvního shlédnutí se z filmu vypařila všechna šťáva. Dnes mi to přijde bez energie a nedotažené. Film s takovouhle premisou by měl mít minimálně čtyři hodiny, protože tak, jak je teď, má v sobě spoustu náznaků, ale žádné opravdové uspokojení. Pokud zná někdo Dylanův životopis zpaměti a ještě k tomu je scenárista, tak musí nutně trpět při pohledu na tu prázdnotu (mluvím o sobě ve třetí osobě). Také si pohrávám s myšlenkou, že když se dá vedle sebe několik Dylanových písní z různých období (a ještě k tomu v provedení různých interpretů), tak vzniká nemožnost vytvořit fungující hudební atmosféru. Soudtrack Sametové extáze byl skvělý, protože jednotlivé písně pocházely ze všech možných zdrojů, ale vnitřním naladěním byly stejné, vyprávěly příběh vzedmutí a pádu jedné dekadence. Tady pocházejí písně od jednoho autora, ale protože nevyprávějí jednotný příběh a i hudebně se velmi liší, vytváří mi to v hlavě spíš nepříjemný hluk než nějaký bohulibější souzvuk. (12.08.2014)