Jeden život

My, co jsme viděli film Všichni moji blízcí, nebo Nickyho rodinu, v podstatě jsme to hlavní měli vyspoilerováno. Mnohem lépe jsou na tom ti, kterým jméno Sir Nicholas Winton nic neříká. Je jen pár jmen u kterých si se Sir před jménem dávam práci a pan Winton je jedním z těch jmen. Byl to neskutečný člověk a je dobře, že i v současné době, tak dávno po válce to téma někdo filmově zpracoval. Od kteréhokoliv jiného herce bych tuhle roli vzal podobně jako svatokrádež, ale naštěstí byla svěřena dalšímu Sir a to Anthony Hopkinsovi. A překvapila mne ta vzájemná podobnost, byť já Hopkinse zbožňuji a pořád jsem tam viděl pod těmi brýlemi spíše jeho, než pana Wintona. Když bych si měl představit v roli pana Wintona někoho jiného, tak nakonec musím jen říci.. a sakra kdo jiný než Hopkins? :-). Film mne ale překvapil v jedné věci. Kdesi jsem četl, že jeho žena našla albumy a čísla dětí na půdě při jakémsi úklidu. On že prý o transportech nemluvil a ona o nich do té doby nevěděla. Ale tady o všem ví, tak by mne zajímalo jak to ve skutečnosti bylo. Ačkoliv setkání přeživších je s panem Wintonem ve filmu natočeno téměř na chlup přesně, přeci jen nemá tu sílu ze skutečného natáčení BBC. Když jsem to viděl poprvé právě ve filmu Všichni moji blízcí, fakt mně to totálně dostalo. Ten film mně úplně odrovnal a ještě dneska bych asi u jeho konce musel hodně těžko polykat... BBC tehdy dost riskovala, protože já osobně bych se bál o toho stařičkého dobrého pána co by s ním ten nával emocí mohl udělat. A že to pro něj musela být sakra nálož! Souhlasím s některými komentujícími, že hlavní emoční síla tohoto filmu  je v jeho samotném scénáři a vědomí, že se tohle skutečně stalo. A také samozřejmě velkou roli hraje případná znalost holocaustu a deportací Židů z protektorátu do nacistických koncetračních táborů. Pro děti neschopné otrocké práce pro Třetí říši znamenaly hned po příjezdech (pokud je přežily) většinou jistou smrt v plynových komorách. Teprve až pak dělá film zajímavým způsob vyprávění i velké herecké nasazení  86 letého Anthonyho Hopkinse. Hodně se pohybuji vlakem a alespoň jednou týdně procházím Hlavním nádražím, kde vždy při průchodu k nástupištím spočinu očima na těch vystavených vagónových dveřích, kde jsou na skle znázorněny z jedné strany malé dětské ručky a zdruhé strany skla velké dospělé ruce rodičů.... A když mám čas, občas zajdu i na první nástupiště podívat se k sousoší s panem Wintonem. Tehdy se tam musely odehrávat strašlivé výjevy.  Ale snad bylo umírajícím rodičům daleko v polských a nemeckých vyhlazovacích táborech skutečně úlevou, že se jim podařilo alespoň své děti zachránit... Dávám tedy za 4 schválená víza do Anglie. * * * * (16.03.2024)

Z těch dvou linií filmového příběhu Nicholase Wintona mi dlouho přišla zajímavější ta z období let 1938-39, kdy probíhala ona úžasná záchranná mise. Ten příběh je určitě velmi silný, ač si nejsem úplně jistý, že to vykreslení reálií uprchlických táborů v Československu bylo úplně přesné. Na druhou stranu se mi moc líbilo, jak film pěkně připomenul fakt, že Winton na celou záchrannou akci nebyl zdaleka sám – a dokonce na rozdíl od svých spolupracovníků většinu času ani neriskoval život v okupované Praze. Pokud jde o dějovou linii z konce 80. let s Anthonym Hopkinsem coby stárnoucím Wintonem, film emočně graduje v oněch známých chvílích, kdy se Winton v televizním studiu setkává se zachráněnými dětmi. Musím říct, že mi z těch scén šel až mráz po zádech. Nemohu se ovšem ubránit dojmu, že to byla právě možnost zrekonstruovat jeden z nejslavnějších momentů v historii BBC, co bylo hlavní motivací pro vznik tohoto filmu. Vše ostatní, co se můžeme v této lince filmu vidět, je sice díky velmi věrohodnému herectví Hopkinse funkční, ale scénáristicky to není nic světoborného. (23.02.2024)

Tohle je přesně typ filmu, u kterého jsem věděla, že se mi bude líbit, mám ráda lidské příběhy odehrávající se v minulosti. Byť tento skutečný příběh je obecně známý, tak to by moc hezky podaný jeden příběh, jeden život, který zachránil 669 dalších životů. Příběh byl zpracován velmi krásně, citlivě a lidsky, člověk z toho cítí spíš naději než depresi. Bylo to krásně britské, i když se to z poloviny odehrávalo v našich končinách. Nemám ráda české filmy, ale tady mi čeština vůbec nevadila, vlastně mi to připadalo díky češtině i našim kulisám velmi autentické, a ocenila jsem že tam nebyly žádná známé české ksichty a všichni Češi mluvili česky dobře, nebyl tam nikdo, kdo by mluvil jak tatar a tvářil se, že mluví správně (z Winter Ave Zoli z Legends mám pořád osypky). (23.02.2024)

Vidět Zónu zájmu týden po Jednom životu zřejmě umocnilo nepříjemný pocit, který přetrvává. Sir A. Hopkins exceluje v malém filmu o velkém člověku. Ve skromném snímku, jako byl (zdá se) i život onoho hrdiny a právě onen obyčejný způsob pojetí jeho příběhu o obyčejných lidech je jeho největší přednost, která prostě dojímá k slzám. Zóna zájmu je odlišná. Precizní. Chladná. A řeže hluboko. Filmů na téma holocaustu jsme viděli dost, ale dovolím si tvrdit, že jsme z oné zrůdnosti nikdy neviděli tak málo a zároveň tak moc. Lehkost, se kterou Glazer servíruje ono odlidštění z pohledu nacistických příslušníků je až mrazivě děsivá. Ve chvíli, kdy se řeší výkonnost pecí a padají slova jako "náklad" si už jenom potichu ublinknete do pusy... Na formu, kterou je celý snímek uchopený, tedy stručný a zároveň nesmlouvavě vypovídající, můžu říct jen: bravo. (08.02.2024)

Zkuste si představit, že máte možnost zachránit jeden život (zvlášt v tak těžké době jako bylo období před 2. světovou válkou) a pak skoro 50 let nevíte, co se s tím člověkem vlastně stalo. Je neuvěřitelné, že tichý hrdina sir Nicholas Winton a jeho několik dalších (trochu zapomenutých) spolupracovníků dokázalo svou dobrovolnou činnosti zachránit celkem 669 "Wintonových dětí", které vlastně taky ani neznali ty, kterým vděčí za svůj život. Nejsem sice rodič, ale hrozná situace to musela být i pro matky a otce, kteři tehdy ještě netušili, co bude s jejich životy a chtěli dát alespoň nějákou naději svým dětem a pak se už vlastně v drtivé většině připadů se svými potomky po válce (kvůli svým vlastním tragickým osudům) neměli možnost nikdy setkat. Film je hezky lidsky a dojemně zpracován - jak samotný proces přípravy pro vlakové transporty z Prahy do UK, tak i role ztvárněná Hopkinsem - vrcholem samozřejmě bylo známé zveřejnění jeho příběhu v TV, které rozpoutalo velkou vlnu událostí v životě tohoto zachránce. Tento příběh znám a obdivuji ho už dlouho a doufám, že díky tohoto filmu se dostane do většího povědomí těch, kteří ho předtím třeba vůbec neznali a otevře oči lidem, kteří si stěžují na svůj život, kvůli materiálním věcem, že třeba nemají nejnovější iPhone...90%. (03.02.2024)