O labuti

Na tomhle filmu je vidět, že bychom potřebovali zavést jemnější rozlišování žánrů. Pod název "pohádka" se totiž u nás vejdou tak rozdílné žánry jako jednoduchá pohádka pro malé děti, dobrodružný příběh, rytířská legenda, romantická komedie i fantasy, a to není dobré. Diváci pak všechno srovnávají s "Pyšnou princeznou" a "S čerty nejsou žerty", a přitom spousta z těch filmů patří úplně někam jinam a potřebovala by úplně jiná kritéria. Tenhle film tedy se "S čerty nejsou žerty" nesrovnáte :-) kromě Vladimíra Dlouhého nemají společného vůbec nic. Jen jeho děj je pohádkový, stylově je to spíše poetická fantasy s mytologickými prvky. Což znesnadnilo práci mně, která jsem ho srovnávala s pohádkovou předlohou B. Němcové (což jsem asi neměla dělat). Film obsahuje pěknou báseň o labutích, dobré herecké výkony a spoustu symbolů a skrytých významů. Donutí člověka přemýšlet, ale nad tématy, která jsou mně osobně cizí (např. osud). Výsledek: film, jehož kvality uznávám, ale který mě nezaujal. Byla v něm ale jen jedna věc, která mně vyloženě vadila: že oproti původní pohádce Boženy Němcové princezna vídala ve snech prince v lidské podobě, a tak vlastně neměla tu úžasnou schopnost rozpoznat v labuti tvora s lidským myšlením a city - vlastně se tak trochu zamilovala do člověka. Tím film zkazil i mou nejoblíbenější pohádku, na které se mně líbila právě ta oslava lásky, která vidí i to, co je očím neviditelné. Oslovil mě jen motiv prince (J. Bartoška), který pokácí princezně jabloně a postaví z nich vysokou věž, a to jenom proto, aby na ni princeznu vyvedl a názorně jí předvedl, že není možné se dotknout Měsíce... to zajímavým způsobem ilustrovalo jeho povahu. Nejvíc se mně asi nakonec líbily kostýmy, inspirované italskou renesancí. (21.08.2012)

„Podivný večer, luna září, jako by noc už umírala. Labutě jiskří, jak zlověstný sníh a vprostřed jedna jediná, tak sama. Podívej krouží po jezeře a kreslí křídou křídel bludný kruh a vzlétá přímo k luně." Tahle Jirešova pohádka je slovem i obrazem krásně poetická. Vizuálně úžasně barvitá a imaginativní. "Už nikdy procitnout, už nikdy se probudit," přeji si spolu s princeznou, která ve snu na hladině jezera zalitého měsíčním svitem tančí s labutím princem. "Labuti má, jak slza stříbrná ses náhle zatřpytila na řasách noci, sám skryty nářek pěn...." Jak krásně poeticky napsané. V kombinaci s dokonalou scénickou hudbou Vadima Petrova, která přesně koresponduje s dějem příběhu, nemohu jinak, než dát dnes již podruhé Jirešovi 5 hvězdiček. (29.12.2022)

Nechci děti podceňovat, ale tohle není pro ně. Snový, lyrikou protkaný mýtus, který by se bez hudebního podkresu Vadima Petrova zhroutil. Takhle se hrdě tyčí nad klasickými formami studiových pohádek a ten fatalismus stejně jako oboustranné masky gardy knížete z Království Luny vám nedají vydechnout. Mimochodem, Jirka Bartoška je tu neuvěřitelný pussy hunter.. (22.06.2020)

Jedna z nejpozoruhodnějších pohádek dramatické tvorby sedmdesátých a osmdesátých let neprávem upadla do zapomenutí. Ohlas na ni tomu - bohužel - odpovídá. Mýtická složka, do této pohádky vložená, je zvádnuta zvláště pozoruhodným způsobem, v němž je cítit možný polyteistický základ předkřesťanské éry. Pro Ilonu Svobodovou to byla tehdy - po úspěchu HADÍHO JEDU - další velká, opět suverénně zvládnutá herecká příležitost. A pro televizního diváka krásný příklad nádherné pohádky pro dospělé. (25.03.2008)

Předurčenost věštbou a to dvojí, fatalismus nebo pohádkový motiv? Krásná ukázka toho, že herectví a vykreslení postav se dá předvést i na malé ploše bez velké výpravy. Co to zabíjí, jsou ty, do divadelního pojetí opravdu nevkusně narvané, triky a efekty. Problém mám trochu i s princeznou, která si hraje s míčkem a při tom se osudově zamiluje, to už vůbec neřeším, že do zvířete. Tohle mohlo být řešeno lépe. Jak ta láska tak ten míč. Ostatně zlatých míčů jsou pohádky plné, královské děti na ně mají nějakou fixaci, asi že zlatý míč se dobře odráží a hrát si s ním jde s nenucenou lehkostí, zejména se ztrácí na obloze a ve vodě. Nevím nevím, zda děti ocení verše, motiv z Hippolyta, odkaz na boha dvou tváří Januse nebo třeba sofistikované uštěpačné žertování komořího kolem výstavby věže. Ale pro ty tu je zase hezká princezna, neméně hezký princ, charismatický kníže, krásně zlá královna a přesně ta správná dávka tajemna, která dělá pohádky nezapomenutelnými. (01.04.2013)