O labuti

Takřka experimentální veršovaná pohádka s krásnou Hanou Maciuchovou v odvážném kostýmu, ve kterém spíš připomíná Vinnetuovu sestru Nšo-či než postavu z pohádky Boženy Němcové. Herecký tým tvoří i jiní přední hráči v čele s Bartoškou a dynamickým duem Jirásková - Brodský. Děsivý je tanec oživlých antických sloupů. Co se týká hodnocení, tak celé to nejlíp vystihuje mistr Nohavica veršem "mohlo to byt horši nebylo to špatne". (18.03.2020)

„Podivný večer, luna září, jako by noc už umírala. Labutě jiskří, jak zlověstný sníh a vprostřed jedna jediná, tak sama. Podívej krouží po jezeře a kreslí křídou křídel bludný kruh a vzlétá přímo k luně." Tahle Jirešova pohádka je slovem i obrazem krásně poetická. Vizuálně úžasně barvitá a imaginativní. "Už nikdy procitnout, už nikdy se probudit," přeji si spolu s princeznou, která ve snu na hladině jezera zalitého měsíčním svitem tančí s labutím princem. "Labuti má, jak slza stříbrná ses náhle zatřpytila na řasách noci, sám skryty nářek pěn...." Jak krásně poeticky napsané. V kombinaci s dokonalou scénickou hudbou Vadima Petrova, která přesně koresponduje s dějem příběhu, nemohu jinak, než dát dnes již podruhé Jirešovi 5 hvězdiček. (29.12.2022)

Jedna z nejpozoruhodnějších pohádek dramatické tvorby sedmdesátých a osmdesátých let neprávem upadla do zapomenutí. Ohlas na ni tomu - bohužel - odpovídá. Mýtická složka, do této pohádky vložená, je zvádnuta zvláště pozoruhodným způsobem, v němž je cítit možný polyteistický základ předkřesťanské éry. Pro Ilonu Svobodovou to byla tehdy - po úspěchu HADÍHO JEDU - další velká, opět suverénně zvládnutá herecká příležitost. A pro televizního diváka krásný příklad nádherné pohádky pro dospělé. (25.03.2008)

Pro děti tohle rozhodně není, a pohádka se tomu asi také nedá moc říkat. Být to ze 60. let, řeknu, že si ty psychedelické motivy a barvy vypůjčili od Beatles a dalších, ale přece jen v roce 1982? Vadily mi nedovysvětlené motivy - evidentně v království Slunce věděli o věštbě, král věděl o věštbě, ale nenapadlo je nikdy se sejít o něco dřív a domluvit sňatek, jak se to třebas ve středověku dělávalo? A proč není vysvětlena postava knížete v podání Bartošky? Jako kníže temnot, nebo co? A černá labuť má nějakou širší symboliku kromě touhy po zlaté koruně, která mimochodem v reálu vypadá spíše stříbrná? Svobodová se mi tady také moc nelíbí, vypadá nějak moc oplácaně. Baletní vsuvky mi časem lezly na nervy, hlavně při prokládání dlaní na širém moři. Ano, pohádka působí uhrančivě a připomíná mi svým pojetím Putování po Blažených ostrovech, je to takové snové, ale psychedelické a baletní prvky mi zde vadily. (17.06.2018)

Na tomhle filmu je vidět, že bychom potřebovali zavést jemnější rozlišování žánrů. Pod název "pohádka" se totiž u nás vejdou tak rozdílné žánry jako jednoduchá pohádka pro malé děti, dobrodružný příběh, rytířská legenda, romantická komedie i fantasy, a to není dobré. Diváci pak všechno srovnávají s "Pyšnou princeznou" a "S čerty nejsou žerty", a přitom spousta z těch filmů patří úplně někam jinam a potřebovala by úplně jiná kritéria. Tenhle film tedy se "S čerty nejsou žerty" nesrovnáte :-) kromě Vladimíra Dlouhého nemají společného vůbec nic. Jen jeho děj je pohádkový, stylově je to spíše poetická fantasy s mytologickými prvky. Což znesnadnilo práci mně, která jsem ho srovnávala s pohádkovou předlohou B. Němcové (což jsem asi neměla dělat). Film obsahuje pěknou báseň o labutích, dobré herecké výkony a spoustu symbolů a skrytých významů. Donutí člověka přemýšlet, ale nad tématy, která jsou mně osobně cizí (např. osud). Výsledek: film, jehož kvality uznávám, ale který mě nezaujal. Byla v něm ale jen jedna věc, která mně vyloženě vadila: že oproti původní pohádce Boženy Němcové princezna vídala ve snech prince v lidské podobě, a tak vlastně neměla tu úžasnou schopnost rozpoznat v labuti tvora s lidským myšlením a city - vlastně se tak trochu zamilovala do člověka. Tím film zkazil i mou nejoblíbenější pohádku, na které se mně líbila právě ta oslava lásky, která vidí i to, co je očím neviditelné. Oslovil mě jen motiv prince (J. Bartoška), který pokácí princezně jabloně a postaví z nich vysokou věž, a to jenom proto, aby na ni princeznu vyvedl a názorně jí předvedl, že není možné se dotknout Měsíce... to zajímavým způsobem ilustrovalo jeho povahu. Nejvíc se mně asi nakonec líbily kostýmy, inspirované italskou renesancí. (21.08.2012)