Linie násilí

Další z Wendersových vrstevnatých filmů. Stěžejním tématem je cesta za poznáním sebe samotného (které je zde podáno naprosto skvěle), ale objevují se tu i jiná témata - to, že násilí stále více proniká do kultury, pak taky nefunkční vztah otce a syna způsobený tím, že oba vidí svět jinak, dále taky trochu načrtne potíže s všudypřítomně umístěními kamerami a je toho i víc. Objeví se tu dost postav, ale všechny jsou uvěřitelné a všechny mají v příběhu své nenahraditelné místo, navíc každá mi přišla dost zajímavá. Wendersovi se to povedlo skvěle natočit a sestříhat, protože se tady toho stane fakt hodně a propojit to muselo dát práci, ačkoli to místy působí složitě. Taky to má tu typickou Wendersovu podmanivou atmosféru a dobré herecké výkony, takže se jedná o další jeho velmi povedený film, ačkoli k dokonalosti měl některá svá témata víc rozebrat. Tak jako tak, Wenders prostě umí. A navíc je tady jedna z nejpřekvapivějších scén, jakou jsem kdy viděl. 4* (08.10.2020)

Tak tohle mě zcela převálcovalo!! Film, o kterém se dá říct, že je americký, ale je v něm tak moc, že jsem zůstala nevěřícně zírat a vydrželo mi to až do konce. Kousek, který byl zřejmě přesně ušitý na mou míru, měl napětí, strašně mě bavil, sedla mi muzika i výběr herců a navíc jsem ochotná si ho hned pustit znovu! Překvapení. Inu vybírala jsem podle režiséra a nezklamal mě. Já snad dám znovu i Paříž, Texas!! Poznámka pod čarou: Scéna baru silně evokuje obraz Edwarda Hoppera Noční ptáci. Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (03.04.2015)

Hmm. Bylo mi u toho hezky. Což je o thrilleru dost zvláštní výrok, ale to už je holt Wenders. Každý jeho film je napůl sen. A teď nemám na mysli sémiotiky s jejich teoriemi o obecné podobnosti filmu a snění – tenhle chlapík v tom oboru dospěl dál než ostatní. Hodně za to může hudba, zde zvláště vypečená, nálady waitsovské, i když samotný Waits se ozve jenom jednou. Zápletka je na tom sice to nejméně důležité, ovšem protentokrát potěšila její sevřenost a dořečenost všeho podstatného (když dáváte bacha) – to u mistra nebývá pravidlem. Taková prima meditace. A co do vývoje postav větší roadmovie než celá V běhu času, mimochodem. Asi bych si měl novějších wendersovin sehnat víc. (20.03.2012)

The End of Violence by se spíš měl překládat jako Konec násilí, mnohem lépe vystihuje podstatu filmu. Už u The Million Dollar Hotel jsem se potkala s tím, že pro mě je to naprosto úžasný film, dosahující kvalit Nebe nad Berlínem, ale pro většinu ostatních je to Wimova šlápota vedle. Stejně tak u Linie násilí. Překrásný snímek o cestě člověka za poznáním sama sebe. Wim si na tuto pouť pozval na pomoc násilí, dozajista aktuální téma. (25.07.2007)

You must change. Gangster rap is dying. Violence is dying. Když se řekne techno-paranoidní thriller, asi si málokdo vybaví jméno, poetiku a dílo Wima Wenderse, přestože jeho podezíravost vůči všemu mimo poezii starých časů byla zřejmá vždy. Linie násilí se vzpírá svému zařazení, i když nelze popřít, že o thriller jde a paranoia je na místě. Jako když vkládáte pružnou obruč do kufru - vejde se, ale nepatří tam. Scéna Billa Pullmana, jak se za profi diverzní asistence party mexických údržbářů městské zeleně za účelem zisku tajných materiálů přihlašuje v internetové kavárně via Netscape do emailu a k tomu hraje Ry Cooder. Tehdy i mnohdy jindy se Linie míjí a zároveň protíná jako trajektorie víceúrovňového převaděče s Mulholland Drive. Právě pro tuto obruč do osmičky v karteziánském prostoru je Wendersovo mile anachronické zvolání protestu z pravěku špízlování docela zajímavé. CREATIVE KILLING /// Define violence. (24.09.2023)