Velká premiéra

Nechala jsem si na hodnocení časový odstup. I když mám ráda Krobota (jeho Díra u Hanušovic se mi líbila) i Šimčíka, také  Janžurovou, Melíškovou a Pazderkovou, stejně nemůžu říct, že by mě film nějak zvlášť bavil. Hlavnímu hrdinovi jsem moc nerozuměla, Pazderková měla málo prostoru, abych těm dvěma uvěřila silný vztah. Krach manželství se Šnajdra nijak nedotkl, takže byl v manželství nespokojený asi už delší dobu, ale nijak to neřešil. Babičku, která má ráda improvizaci, bych brala, ale tu  improvizaci jsem si ve filmu moc neužila. Příběh mi připadal takový roztříštěný a já jsem z těch kousků nemohla poskládat postavy, kterým bych fandila a které bych si oblíbila. (06.01.2024)

Velká premiéra je dosud nejzábavnějším filmem Miroslava Krobota, ale to neříká mnoho a laťka je položena setsakra nízko. Stále je to přichcíplá podívaná o divně se chovajících lidech, jejichž osudy vás zajímat nebudou, a když se nad tím člověk vlastně zamyslí, závěr ani nedává v reáliích fungujícího světa vůbec smysl (respektive měl by dodatečně fatální následky pro hlavní postavy). A zcela divadelní herecké výkony tomu rozhodně na filmovosti nepřidávají, Pavel Šimčík je navíc po svém šaškování v reklamách pro mě opravdu nezajímavým tahounem filmu. K tomu je na tom krásně vidět zaprděnost a zastaralost současné české kinematografie, protože dělat si srandu z Touretteova syndromu přestalo být snesitelné tak před patnácti lety. [KVIFF 2022] (10.07.2022)

Hořkosladká komedie možná. Nějak jsem ale nedokázala humor asi pochopit, i když jsem se smála hodně a doufám i v místech, kde se to očekávalo. Janžurová sprostá až za hrob, ale nevím zda je ok dělat si legraci z Tourettova syndromu, i když v podání Janžurové to nepůsobilo trapně. Nějak prostě nevím... Zasmála jsem se, herecky samozřejmě super, ale vlastně celkově o ničem. (07.07.2022)

Je zajímavé, jak pro většinu lidí je samotná koncepce nonsensu, absurdna a surreálna nepochopitelná. Klasicky vyprávěný příběh od pomyslného začátku ke konci je prostě nemožný, protože v těchto kategoriích žádný příběh vlastně není. Člověk si musí "vypomáhat" svými zkušenostmi z života a poznání obecně. Rozumím, že se to lépe hodí na divadlo. Ale největším rozdílem mezi jevištěm a filmem je ten blízký kontakt a kouzlo okamžiku, který je na divadle tak skvělý. Ve filmu se tak sice tahle magie ztrácí, ale o předání sdělení či myšlenky jde stále. Na Krobotovi si cením právě toho, že nejde lidem na ruku, nepodbízí se. U absurdna nemůžete vysvětlovat polopatickým příběhem. Vtipy také nejsou založené na klasickém zklamaném očekávání či prostém hříčkování. To je naopak zdrojem dramatu. Takže podle mě Tourette tady není vtip, naopak "dějový zvrat". Za podstatu tohoto filmu pro sebe považuji onu tenkou hranici mezi tím, co ještě vtip je, a co už není. A že vnímání humoru se obzvláště v poslední době začalo propadat až kamsi k trapnosti. Pro řadu lidí už se ona citlivost mezi legrací nevinnou a ubohou vytratila a prostě už se chceme jenom za každou cenu bavit. A ač považuji Ivu Janžurovou za skvělou herečku, tak se mi tu více líbí Pavel Šimčík, protože mu prostě věřím onu ztrátu sebekontroly nad vlastní trapností. Přestože kouzlo Dejvického právě spočívá v tom, že těm jediným věříme, že oni vědí, co dělají. (14.01.2024)

Miroslav Krobot si napsal klasicky vtipnou roli, kterou si krobotovsky celkem dobře zahrál, ale veškerý potenciál filmu vnímám jako naprosto promrhaný. A je mi to líto. Nepříjemné napětí mezi tím, co je ve filmu ironie či ne, co je cílený či nechtěný vtip, mě poněkud dráždilo. Jako kdyby téměř celý film byl tak trochu improvizovaný... a v důsledku nikam nevedoucí. Takový ten nepříjemný pocit trapnosti, když se nepovede frk, ale lidi se okolo shovívavě usmívají, protože autor je jinak milej týpek. (13.09.2023)