Woodstock 99: Peace, Love, and Rage
Réžia:
Garret PriceHudba:
Noel HoganHrajú:
Carson Daly, Jonathan Davis, Dexter Holland, Jewel Kilcher, Moby, Fred Durst (a.z.), Wes Borland (a.z.), Joan Baez (a.z.), Lance Bass (a.z.), Jason Biggs (a.z.) (viac)Obsahy(1)
Woodstock 99. Trojdňový hudobný festival, ktorý propagoval jednotu a kontrakultúrny idealizmus podľa vzoru pôvodnej udalosti z roku 1969, ale namiesto toho skončil výtržnosťami, rabovaním a sexuálnymi útokmi. (Arsenal83)
Videá (1)
Recenzie (43)
Nejspéš bych se k tomu neměl vyjadřovat, ale mám to prostě ve zvyku. Rock mě přestával zajímat spolu s tím, jak ztrácel své bluesové kořeny. V prostředí popu a metalu už jen přežívá, nekvete a neplodí. Tím tuto hudbu ovšem nechci nijak podceňovat. Tím, že je, má právo na života jako každá jiná. Na druhé straně je - a možná víc - zajímavé, jak lidská komunita dokáže zdevastovat své životní prostředí během tří dnů. Naštěstí tato devastace (včetně sexismu, rabování, zakládání požáru) probíhala ve společné vůli a společným úsilím, jinak by se to sotva obešlo bez masakru... Jen na okraj: vidět Robbieho Kriegera v této společnosti mi přišlo trapné, jako skoro všem. ()
Organizátorský fail. Nicméně rozhodně bych nevinil Freda Dursta a Limp Bizkit, ani "young white males" :D (x) Pokus nalákat na nu-metalový boom a vyždímat na nostalgický hippie značce tehdejší "MTV generaci" celkem ošklivě nevyšel, nebo jak se to vezme (záleží kdo vypráví a jak moc woke to interpretuje), já bych to tam býval miloval... Armádní základna, hype jak debil, nasranost a agresivní energie, předražená voda, smrad z hoven, horko a ukaž kozy nadrženost —> nějaký ty zneužívačky, anarchie a demolice. Takže obsahově zábavný, fajnová kulturní sonda do konce devadesátek, pár vstupů hodně levičácká trapárna, rozhodně neschvaluju nic z misogynie, ale prostě co kdo čekal, lajdáctví a velká nezřízená párty akce. Š*kat Mobyho. ♪♫ ()
Zajímavé mapování tragédie, která je v popkultuře skoro zapomenutá. Dnes se to oživuje. Film jede svou v tom, že hodně jde do minulosti, pak promlouvá trochu vágně, že se tolik nedá orientovat. Spíše bylo zvláštní, jak se stále chodilo kolem horké kaše, že něco přijde, počkejte si. Pak to syrově, tvrdě a odporně jako samotná akce přišlo, nicméně ta cesta byla všelijaká. Nic to nemění na tom, že zážitek to byl. Trnitý, ale stále kvlaitní. ()
Velice zajímavý a obsáhlý dokument o jednom z největších festivalových fiasek všech dob. Ano, někteří mluvčí jsou bohužel dosti "poplatní době". Nazírat na události z roku 1999 optikou světa v roce 2021 je takové dosti ošemetné. Obzvlášť z reportérky magazínu Spin jsem chvílemi vážně rostl. A Moby se svým monstrózním egem byl vskutku kouzelný. Nutno však poznamenat, že hovad v řadách návštěvníků byla zjevně spousta, a hlavní problémy festivalu jsou zde podchyceny dobře, když se oprostíte od toho balastu. Nebýt toho až zbytečně "woke" komentáře, bylo by to za plný počet. ()
Přirovnat Woodstock 99 k Pánovi much je urážkou Pána much. Tam se klucí aspoň snažili, tady by ani tisíc lastur nepomohlo. Vůbec jsem netušila, že něco jako Woodstock 99 vůbec proběhlo a dodnes jsem pod tím pojmem viděla jen květiny, čelenky, mír v duši a hudbu v srdci. Dvadesátej devátej není to stejný jako šedesátej devátej a zavřít 400 tisíc mladých lidí (většina vynervená po konci školního roku) do vybetonovaný vojenský základny obehnaný ostnatým drátem při vysokých letních teplotách a k tomu jim pustit největší rockový a metalový pecky plný agrese a čekat, že budou poklidně sedět na rozpáleným betonu a vplétat si květinové věnečky do vlasů je víc naivní než myslet si, že ti zavolá, i když nemá tvoje číslo. Jasně, když hlavní hvězda festivalu Fred Durst zpívá song Break Stuff a nabádá masu nevybitejch kluků k ničení, nepřidá to na mírový náladě a kluci celý divoký z týhle agresivní motivace a z toho množství nahatejch holek, který doposud viděli jen v hlubokých představách začnou ničit věci, zapalovat věci, obtěžovat (ne-li hůř) dámskou část osazenstva, rabovat a prostě páchat zvěrstva. Problém není dle mého na straně zpěváků a vlastně ani na straně fanoušků aka „young white males“, ale na straně organizace. Nechci vůbec zúčastněné fanoušky omlouvat, ale vsadím se, že tam většina nešla s úmyslem ničit a ubližovat, ale byli k tomu více méně dohnáni právě šílenou organizací a všeobecnou anarchií. „Why are you destroying that wall? “„Why not? That’s the real question.“ Organizátoři měli tohle předpokládat, festival byl žánrově nevyváženej, nedostatek vody, sanitárních zařízení, bezpečnostního personálu, předražený jídlo a voda a ruku v ruce to celý vedlo k anarchii až i k smrti. Nepředstavitelný v dnešní době. Tohle ale byla Amerika v devadesátkách, kde se sny mění v realitu a nic není nemožné. Dokument jako průvodce událostmi celého toho víkendu výbornej, některý komenty novinářů/pořadatelů, kteří po 20ti letech házejí vinu na medializaci ze strany MTV a na to, že rocková kapela byla nečekaně nářez nic moc. Co mi chybělo byly cedulky pod jmény tehdy zúčastněných fanoušků, místo Attendee tam měli dát Survivor. Komentář paní Maureen, že netuší, kde se v Americe vzalo v 90. letech tolik bílých mladých kluků jsem nepochopila. No asi si je udělali ti pohodáři z konce šedesátek ne? Peace & Love ()
Reklama