Recenzie (263)
Kjó kara maó! (2004) (seriál)
Kdyby nic jiného, tak linie s Wolframem je boží. Nezapomenutelně boží. Nicméně není jediná a pár much se samozřejmě najde. To ale nic nemění na faktu, že to byla hlavně sranda a pořádné dobrodružství.
Fruits Basket (2001) (seriál)
Seriál se mi líbil a moc. Bylo to milé, vtipné, báječné na odreagování. Dokonce jsem váhala i nad vyšším hodnocením. Ovšem jen do doby, než jsem si přečetla mangu a zjistila, co vše z toho mohlo být, kdyby. Kdyby tvůrci víc rezignovali na roztomilost a humor a přitlačili na pilu. Protože to, co v seriálu bylo jen naznačeným potenciálem, je v manze krásně rozvinuto do uceleného, místy pěkně temného a depresivního příběhu, který však přesto, nebo možná právě proto neztrácí humor a jisté romantické, radostné kouzlo.
Noir (2001) (seriál)
Noir mi svou atmosférou hodině připomínal Blood +. Vlastně ani přesně nevím proč, ale ten pocit dejavu byl až zarážející. Každopádně to nic nemění na skutečnosti, že Noir je skvělý, psychologicky propracovaný, temný akčňák s velmi nezvyklými hrdinkami a slušným příběhem, který dohromady opravdu funguje.
Hadžime no ippo: The Fighting! - Rising (2013) (seriál)
Ippo to měl těžké, potkal se s pravděpodobně nejhustějším záporákem celé série i své dosavadní pro boxerské dráhy a bylo to husté. Zdá se, že se ze mě stává nepokrytý fanoušek boxu, protože chci víc a nemůžu se dočkat až se konečně v ringu setká s Myiatou a dojde k velkému třesku. Doufám, že to bude brzo.
Hadžime no Ippo: The Fighting – New Challenger (2009) (seriál)
Neméně výživné pokračování okořeněné králem všech magorů bojujícího s Takamurou souboj o titul světového šampiona. Super.
Hadžime no Ippo: The Fighting (2000) (seriál)
V životě by mě nenapadlo, že budu zbožňovat seriál o boxu a vydržím u něj 75 dílů, ale stalo se, byť box nemám ráda. V ringu je totiž Ippo skvělý a mimo něj absolutně zlatý. Shodou okolností jsem krátce po Ippovi viděla mého oblíbeného Rockyho 4 a v ringu mi přišel téměř nezáživný, málo šťavnatý, neporovnatelný s tím, jak jsem si pětasedmdesát epizod buď okousávala palce až k ramenům, nebo se válela smíchy. Po famózním souboji se Sandem, kdy jsem vypotila snad totéž, co ti dva v ringu, se Rocky tiše stydí v koutě a Ippo pyšně trůní před mýma očima. Nechápu to, ale chci víc a už se těším na další pokračování.
Blue Gender (1999) (seriál)
Na Blue bylo něco velmi znepokojivého. Ze začátku se mi nelíbil. Vůbec. Posun nastal někde mezi první čtvrtinou a polovinou, kdy mě posedla nutkavá touha dodívat se do konce. Hned. A na konci už mě měli. Ve výsledku velmi slušné anime, které rozhodně stojí za shlédnutí.
V siedmom nebi (1996) (seriál)
Tahleta výchovná agitka mě svého času na obrazovce pěkně sra,.. ehm ... štvala, pač nablblejší moralizování, aby pohledal. Neskutečná volovina.
Kung Fu: Legenda pokračuje (1993) (seriál)
Pro mě má legenda zcela nostalgický charakter, protože jsem ho sledovala v době svých telecích nácti let a byla platonicky zamilovaná do Chrise Pottera. To samozřejmě hodně snižuje objektivitu mého hodnocení, ale čert vem objektivitu, legendu mám prostě ráda.
Ruróni Kenšin: Meidži kenkaku romantan – Seisó hen (2001)
Vzít ikonu, ideál, neporazitelného hrdinu a udělat z něj tohle. To dokáží jen Japonci. Nikdo jiný by to svému hrdinovi udělat nedokázat, o tom jsem přesvědčená. To, jakým způsobem tvůrci kompletně změnili vyznění příběhu a částečně i povahu postav, mě donutilo brát film ne jako navazující na seriál či mangu, byť by bez nich byl obtížně pochopitelný, ale téměř jako zcela samostatně stojící příběh. A jako takový je krásný.