Malarkey

DC se snaží, seč mu síly stačí a s Aquamanem už mu to docela i jde. James Wan na režisérské stolici je dobrá volba a Jason Momoa vlastně taky. Nedovedu si představit, že podobného vodního muže by někdo zahrál jinak a líp. Snad jen dodám, že největší překvapení pro mě byl Dolph Lundgren, který mě svojí rolí bavil a klidně bych si ho dokázal představit častějc. Problém s tímto filmem bych vnímal hlavně u scén, které se snaží být až tak strašně moc vtipný, že jsou vlastně děsně trapný. Jason Momoa se snaží mít humor Chrise Hemswortha, když se převlékne do Thora a ze začátku jsem mu to vůbec nežral. Postupem času jsem ale roztál a už to docela šlo. Stejně tak i Patrick Wilson je docela směšnej protivník, nevím, co na něm ostatní mají. No, vlastně, když tu píšu tento komentář, jsem až překvapen, kolik negativ bych na filmu našel. Nevím ale proč, jako s celkem jsem byl v podstatě s tímto filmem docela spokojený. Od DC příjemné překvapení, pro Marvel dnes stále rutinní standard.

Je tomu sice šest let od poslední série, ale ve skutečnosti se vůbec nic nezměnilo. Karel Roden je pořád zatraceně dobrej herec, a terapeut k tomu, a navíc k němu chodí pořád slušně ulítlé postavičky všedního pražského života, které neméně dobře hrají přední herci a herečky, o kterých je v dnešní době dost řeč, a kteří jsou kolikrát i dost vidět. A ti všichni předvádí herecké kolotoče filmové radosti, které ve spojení s psychologickými rozbory a terapeutickými mikrořečmi Karla Rodena (který slovem obecně šetří, ale na druhou stranu ví kam a kdy udeřit), vytváří solidní třetí sérii, na kterou bylo opět radost koukat. Nemá smysl podrobně rozebírat každou z postav, která se tu objeví. Na některé jsem koukal radši, na některé méně. Dokonce i díly byly sem tam slabší, ale to k tomu tak nějak patří. Ne každá terapie může být pro diváka nutně zábavná. Snad jen dodám, že nejzajímavější linie pro mě byla s Markem Taclíkem, která stejně tak i, pro mě, nejzajímavěji skončila.

Native Son jsem si pustil, aniž bych věděl, o čem film vlastně bude. V půlce filmu jsem ale zažil docela solidní příběhový šok, který mi popravdě znechutil zbytek celého filmu. A to i přesto, že se vlastně jedná o nosnou kostru celého děje. Přitom film začíná jako takový osudový příběh mladého kluka, nutno podotknout, že černocha, který je poměrně dost inteligentní, ale má těžký život. Dostane šanci svůj život změnit a té se chopí. Všechno funguje, film docela i baví. Tedy až do jednoho momentu, který je natolik brutálním skokem v rámci celého námětu a ještě tak hloupým momentem, až se nechce věřit, že tenhle jinak inteligentní kluk se do takového průseru vůbec dostane. Logika pak v příběhu nemá místo a všechno se zde začne dít tak jako víc živočišně. Dokoukal jsem to, ale přiznám se, že jsem po shlédnutí filmu byl docela otrávenej z toho, co tvůrci v tomto filmu s tím klukem provedli. Dlouho mě scénář neotrávil natolik, jako v případě tohoto filmu. Jako kdybych sledoval dva naprosto rozdílné filmy s dvěma naprosto rozdílnejma postavama, které jinak mladý hlavní herec ztvárnil poměrně zajímavě.

Atraktivní námět je zpracován do podoby pomale vyprávěného a silně staromilného filmu, který v mnoha ohledech není špatný, ale celkově vzato jsem chvílemi měl co dělat, abych film vůbec dokoukal. Herecky na nikoho z hereckých legend nemůžu říct ani popel. Naopak musím sklonit poklonu Robertovi Redfordovi a Sissy Spacek, že se takových rolí chopili se ctí. Každá z postav je ale svým způsobem něčím vysloveně zvláštní. Nevím, jestli je to tím, že čím starší osobnost jsme, tím specifičtější se stáváme, nicméně kupodivu nejdivnější tu nebyl právě Robert (i když o něm to vlastně je), ale Casey Affleck, který hraje brutálního flegmatika vyšetřovatele a všechno mu je docela u prdele. A ano...v dnešní době je velice populární točit s hereckými legendami příběhově kvalitní a pro jejich filmografii významná dramata, nicméně v tomto případě se to bohužel nestalo.

Je patrné, že režisérka v tomto filmu vypráví svůj vlastní život ženy narozené v Libanonu, ale žijící většinu života ve Francii. Zaujalo mě, jak představila život v Libanonu. Pěkná kamera nicméně vynahrazuje jinak docela nepříjemné chování lidí k hlavní herečce. Je mi jasné, že návrat do prostředí, které mi není blízké, může být velice těžké, kór, když Vám s tím nikdo nepomůže. Myslím si, že jako taková forma terapie tento film pro režisérku zapůsobil dobře. Z filmařského hlediska to ale kromě hezkých záběrů na exotickou zemi je poměrně průměr.

James Franco je z té Hollywoodské partičky takový nejčinnější a nejtvořivější. Kromě komedií často dokáže zaujmout i vážnějšími tématy a Disaster Artist je v podobně vážném duchu, i když je vlastně naprosto absurdní záležitostí. Líbí se mi ale, jak se toho chopil. Hlavní postavu ztvárnil tak, že by si zasloužil minimálně nominaci na Oskara. Dokonce i při natáčení je brán detail na každou scénu filmu, který je v tomto filmu natáčen. Ono nenatáčíte každý den film o tom, jak se natáčí film. Takže film navíc nabízí i řadu scén, které ukazují, jak se takový film, i když brak, vlastně natáčí. Určitě filmový počin, který si zaslouží pozornost a určitě bude lepší, když se podívám i na originál. Takový filmový příběh může vymyslet jenom život sám.

Natočit o sobě v dnešní době seriál si podle mě může aktuálně dovolit jen Dejvické divadlo, které je zřejmě asi komerčně nejúspěšnějším českým divadlem současnosti. Kde jinde naleznete tolik hereckých perzón a génia loci něčeho, co se zřejmě jen tak někde opakovat nebude a i v Dejvickém divadle jednou skončí. Teď to ale jde, tak proč o sobě nenatočit mírně sarkastický a silně absurdní seriál a udělat si legraci ze všech, včetně sebe? Dílů je celkem šest a na podobný úlet je to akorát. Některé díly jsou výborné (třeba Šmejdi), jiné jsou třeba totálně ulítlé (třeba poslední díl). Celkově vzato ale hodně slušný počin se specifickým humorem, u kterého se ani nedá říct, že je reklamou pro divadlo, protože popírá vše, co by správná reklama měla mít.

Ještě, že to Prince v té filmové branži tolik nepřeháněl a zůstal u té hudební. Jak je skladba Purple Rain dobrá, tak tenhle film je totální úlet. Víc, než film, je to směs záběrů z koncertů, což není určitě na škodu. Po příběhové stránce je to ale šílenost nejtěžšího kalibru, která se musí řadit mezi vztahově nechtěné legrácky, které nelze myslet vážně. Prince s knírkem a motorkou na mě nepůsobil jako největší ranař pod sluncem. Svojí životní láskou mě ale uhranout dokázal. A to nemluvím o Apollonii, ale o muzice.

Fien Troch je údajně uznávaná belgická filmařka. Osobně musím říct, že na tomto filmu je to docela znát, i když je to moje první setkání s ní. Už ten formát, jakým je film natočen, působí velice filmově. Stejně i přístup k filmu, který je natočen stylově (například záběry z mobilu) a evokuje ten náraz dvou nepochopených generací. Pokud bych něco ocenil u příběhu, tak rozhodně syrovost, bezemotivní prázdnotu a brutálnost, které jsou dány nejen jednou zásadní scénou, ale obecně přístupem mladistvých, kterým bych okamžitě dal pár facek a byl by klid. Jenže to by se příběh nesměl odehrávat na západě, speciálně v Belgii.

Lucembursko je sice malá země, ale není natolik malá jako třeba Island. Na rozdíl od Islandu ale příliš netočí filmy, když už ale něco natočí, tak by mě nenapadlo, že to bude vypadat jako podprůměrnej českej film z hlubokejch devadesátejch let. Technicky fiasko, vztahově brutální nuda. Nebejt v tom filmu stylová současná hudba, tak je prázdnější, jak čerstvě vypitej sud od piva.