Sarkastic

„Takže gestapo udělilo kapitánu Heroldovi právo na několikanásobný zjednodušený vojenský soud a přebírá veškerou zodpovědnost?“ Co dokáže uniforma…trochu jsem měl obavy, aby to nebyl jen táhnoucí se černobílý evropský art. Opak byl pravdou! A černobílý obraz podívané jen přidával. Hlavní „hrdina“ se prakticky hned od převléknutí začne chovat jinak. A ono mu ani nezbude nic jiného, musí totiž řadu věcí. Snažit se všechny přesvědčit o svém postavení a nehnout u toho ani brvou. Čelit silnějším osobnostem, rozpoznávat na čí stranu se má zrovna přidat a komu věnovat přízeň (groteskní sbírání si vlastní armády). Zachovávat klid a vyčkávat do poslední chvíle (zda se problém nevyřeší sám za něj), ale přitom zvládnout i rychlá a riskantní rozhodnutí. A já jen fascinovaně sledoval, kam až je schopný zajít (psychologie hlavní postavy je napsána a zahrána skvěle). Nakonec ty 2 hodinky utečou jako voda, jedinou kaňkou je pak podivných cca posledních 10 minut (včetně závěrečných titulků)…na slabších 5* to ale ještě bude.

Úvodní označení „dobrodružství neobyčejného života“ je trochu hořká ironie. Na Krávu se nedívá moc lehce. Na samotě, kde lišky dávají dobrou noc (pokud už to na ně nebylo moc a také radši neutekly na nějaké „pohostinnější“ místo), se opravdu žádná velká idyla nekoná. Život na konci světa je pořádně těžký a krutý. Ona kráva je středobodem života hlavního hrdiny a také prostředkem k samotnému bytí (i když ve filmu paradoxně příliš radosti neudělá, spíš naopak). Již zmíněný Adam je pak všechno, jen ne gentleman a velký myslitel (resp. se jedná o pravý opak obou). To ostatně dokládá i událost, která předchází „přijetí“ nové ženy. Díky ní Adamovi občas mezi trvale zamračenými mraky vysvitne sluníčko, ale vždy opravdu jen na chvíli, a každý takový veselejší moment je pak vykoupen něčím nepříjemným či dokonce rovnou tragédií. Postupně jsem osudem zkoušenému Adamovi začal i fandit, ačkoliv s výhradami, a protrápil se s ním až ke konci (či začátku?). Této vcelku depresivní, ale autenticky působící podívané, přiklepávám solidní 4*.

„Vypadáme snad jako týpci, co tě zatknou? Nasaděj ti klepeta a odvezou tě na stanici? Na něco jsem se tě kurva zeptal!“ - „Ne.“ - „Správně. Přesně. Prostě tě zastřelíme. Je to míň papírování.“ Tvrdí chlápci na obou stranách, všichni sehraní profesionálové, kdo však koho nakonec trumfne (nebo spíš „přechčije“)? Hned úvodní (ne)podařená loupež měla říz a navnadila. Pak sice tempo polevilo, ale za prvé měl divák za úkol trochu poznat postavy (v případě Velkého Nicka i soukromí…bez čehož bych se výměnou za kratší stopáž klidně obešel, to „zlidšťování“ jistě nemuselo být tak dlouhé), za druhé se vše připravovalo na hlavní chod. A ten byl opravdu chutný, i když si na něj člověk musí nějakou tu chvíli počkat. Zinscenované „představení“ na odvedení pozornosti a pak hlavní akce. Pořádný kus filmařiny a napínavé k tomu. A přestože samotný konec se snaží být možná až příliš „chytrý“ a na efekt, čím víc o něm přemýšlím, tím jsem vlastně radši, že to nedopadlo jinak (jakože jsem se obával dávky patosu). Slušné 4* jsou pro Dokonalou loupež tak akorát.

„Co…co to bylo?!“ - „Toho si nevšímejte, to je Robert. Pronásleduje mě už ze Stockholmu, to už je tak jeho zvyk, aspoň 2 rány denně po mně musí vypálit. Víte, že by mi to chybělo, kdyby si po mně jednou nestřelil?“ No, parodie…film si ze „zesměšňovaného“ nestřílí tak (moc), jak by mohl a žánr (a já jako divák) žádal. Humor obstarává spíš situační komika a pár hlášek. Naštěstí je tu v tomhle ohledu na čem stavět. Stejně tak v případě herců. Ustrašený Pešek spolu se suverénním Korbelářem jsou sehraní a zábavní. Ovšem v případě jiných se tu minimem prostoru až trestuhodně plýtvá jejich komediálním talentem, mám na mysli hlavně Filipovského, Hrušínského a Fialu (ten se sice postaral o pěknou hudbu, ale jeho štěk o 1 scéně se snad ani nedá považovat za roli). Podobně rozpačitý jsem z podivně useknutého závěru (v případě romantické linky i „případu“ samotného). Končím na slabších 4*. „Vy máte revolver?“ - „Ano, mám revolver. Totiž…“ - „A to vy jen tak střílíte oknem na ulici?“ - „Občas.“ - „Aha. Kvůli uklidnění?“ - „Kvůli uklidnění.“

I navzdory slušnému hodnocení velké a milé překvapení. V jiných filmech, ve kterých se někdo vrací kvůli pohřbu rodinného příslušníka po mnoha letech do rodného města/vesnice (zkrátka rodné hroudy či spíš díry), většinou také dochází na nějaké ty kostlivce ve skříni, ale v případě Třinácté komnaty je to poněkud fatálnější. A také napínavější. Nějakou dobu to tak úplně nevypadá, všichni vítají v podstatě slavného navrátilce, převážně se rozdávají úsměvy a mezi „starousedlíky“ panuje všeobecná zvědavost. Jenže při postupném (a dost chytlavém) odhalování pravdy divákův úsměv začíná mrznout. Na povrch vyplouvají staré křivdy a vzpomínky všeho druhu. V chování vůči hlavnímu hrdinovi se začíná přitvrzovat a nakonec se z toho vyklube zatraceně solidní emocionální nálož, která směrem k závěru slušně graduje. A samotný závěr je moc hezký. I za něj posílám slabších 5* směr Nový Zéland. Jen bych ještě dodal k těm žánrům, že se opravdu nejedná o thriller a o mysteriózní film také nejde (je tu zkrátka jedno tajemství, nic víc ani míň).

„A vod těch dob tady musej sedět 2 úředníci přesčas, kdyby zas jednou pana ředitele napadlo se sem přijít dolů zeptat, kolikátýho bylo loni touhle dobou.“ Začátek byl v pravdě parádní. Burian prakticky okamžitě začal hláškovat jak o závod, navíc vzápětí na scénu napochodoval parťák Marvan, který mu krásně nahazoval. Jenže poté, co „nahrávač“ prakticky zmizel z děje, na to byl Burian najednou úplně sám. Což o to, komik se činil a táhl na svých bedrech celý film, jenže pozvolná rostoucí protekce přestala být tak zábavná, co chvíli se někdo povyšoval, pak zase ne, potom najednou ano, až došlo téměř k rozmělnění humoru. Úsměv mi díky Burianovi ze rtů sice nezmizel (i díky fajn hudebním vložkám se zpívajícími úředníky), ale přece jen už jsem od Friče viděl (mnohem) zábavnější kousky, tenhle bude za slušné 4*. „Budeme jmenovat novýho tajemníka.“ - „Budeme jmenovat, budeme….koho vy budete jmenovat, vy Melichare.“ - „Baltazar, smím-li prosit.“ - „Ale, král jako král, vy mně spíš připomínáte (K)kašpara.“

„Je užitečné vnímat svět jako sen. Když zažíváš noční můru, tak se probudíš a zjistíš, že to byl jen sen. Svět, ve kterém žijeme, je prý přesně takový.“ Tak trochu jiná „gangsterka“. Dle indicií jsem čekal něco rozjímavějšího. A to jsem také dostal, ostatně Ghost Dog má dost pomalé tempo, na druhou stranu nuda se rozhodně nekoná. Příběh nájemného zabijáka, který cestu samuraje bere vážně a svým způsobem jím opravdu je (až tak byl Whitaker výborný). To, co dělá, dává naprosto jasný smysl jemu, ale postupně i divákovi (snad až na to kradení aut, kde tu filosofii nějak nemůžu najít). A překvapilo mě na sobě samém, že jsem se na ono precizní vraždění těšil úplně stejně jako nad předčítání z knihy (ony ty myšlenky zdaleka nejsou tak banální, jak by na první pohled mohly vypadat). A dokonce i ten hip hop spolu s faktem, že všichni gangsteři koukají na animované blbosti, do tohohle filmu tak nějak patří. A ten symbolický závěr…no, snad si to Louie přečte a konečně pochopí. Tak zas příště Jime, protentokrát to budou silné 4*.

Vzhledem k tomu, že byla Hra bez pravidel natočena 4 roky po výborné Ikarii XB 1 a jen rok před ještě kvalitnějšími Nebeskými jezdci, měl jsem před zhlédnutím poměrně vysoká očekávání. Ta bohužel zůstala z velké části nenaplněna. Přitom začátek byl více než slibný. Ta nápaditost a profesionalita při úvodní loupeži mě okamžitě navnadila a předl jsem u ní jako kocour. O to víc jsem nechápal pozdější naprostý amatérismus zlodějů, který následoval záhy po ní. Jenže poté se mi přihodila podstatně zapeklitější věc. Nevěděl jsem komu fandit, resp. záporáci mi byli o dost sympatičtější než „ruce zákona“ (což nebylo, alespoň myslím, záměrem tvůrců). V případě „klaďasů“ to totiž byla co do kvality napsání postav dost mizérie. Takže ve výsledku film nad vodou drží Adamíra s Kryzánkem, postupně ale stále více Menšík (v roli možná nenápadné, ale o to lépe zahrané). A najednou je tu konec, který velmi dobře graduje, kvalitou je srovnatelný s již zmiňovaným úvodem, a já jen lituju nenaplněného potenciálu. Slabší průměr, bohužel.

„Tak... se zase uvidíme večer.“ Aneb na tom, co se vám zdá, nic moc není. Tedy alespoň do chvíle, než zjistíte, že přesně to stejné se zdá i někomu jinému...O těle a duši je opravdu netradiční romantika a nejen tím nadpřirozeným prvkem (mohli by to „fantasy“ z imdb přepsat i sem, ačkoliv je pravda, že časem se bez něj film dokáže obejít). Snímek si mě získával postupně, ale každou minutou intenzivněji, vlastně jsem to s ním měl podobně jako se samotnými hrdiny, ke kterým si také musíte nalézt cestu. Jejich vzájemné oťukávání bylo humorné, smutné, ale hlavně niterné, k čemuž přispívala i vynikající melancholická atmosféra. Nejde totiž o klasickou romantickou komedii, ačkoliv takové otázky u psycholožky, předehrávání vs. držení se plánu za každou cenu, hraní karet a další situace pobaví. A poučí, od teď k pornu už jen želatinové medvídky…pochopitelně z čistě „studijních“ důvodů, ehm. A konec je možná prostinký, ale ve své jednoduchosti krásný a pasující. Tak zas jednou nadhodnotím a těch slabších 5* přiklepnu. A moc rád.

Tohle natočil Řehořek? Podle scénáře Epsteina? Ve spolupráci s HBO? To jako vážně?! Neměl jsem zas nějaká přehnaná očekávání, prostě něco lehounce nadprůměrného (poněvadž zdejší hodnocení u novějších českých filmů už z principu neberu vážně), u čeho mi příjemně utečou 2 hodiny a tu a tam se zasměju. No, tak jsem se s očekáváním hrubě sekl. Jako komedie to nefunguje prakticky vůbec. Absence alespoň jediné zapamatovatelné hlášky je docela průser, i kdyby mělo jít „jen“ o tragikomedii. Párkrát jsem se usmál snad jen nad tím „nápaditým“ podplácením. Jestli to měla být satira, tak výsledek je dost banální a takřka nefunguje. Ústřední dvojka podvodníků je spíš nesympatická, naštěstí je tu alespoň Menzel a Roden, kteří sice nemají moc co hrát, ale i tak z toho mála jsou schopní něco vykřesat (škoda téměř nevyužitého Polívky). A ani technickou stránku nemůžu nijak zvlášť vyzdvihnout, těch pár vizuálních kousků je od Řehořka málo, jsem u něj prostě zvyklý na odvážnější a nápaditější práci. Celkově tedy pouhé 2*.