TheStitch630

Ač se neřadím mezi sportovní, natožpak tenisové fanoušky, Rivalové mě zaujali už od prvních minut. Přestože je tenis ústředním tématem, velká část stopáže se věnuje vykreslení vztahů mezi postavami a vylíčením jejich propletené historie. A dělá to nadmíru dobře. Každý z hrdinů má své klady i zápory, motivy i charisma. Všichni tři podávají grandiózní výkony, a to jak samotném kurtu, tak mimo něj. A že je na co koukat zasvěcení jistě potvrdí. Stejně tak, jako se pozice míčku na hrací ploše střídá zleva doprava, patřičně se tomu přizpůsobuje i tempo a obsah vyprávění úzce propojené se sledovanou hrou. Stylem, nápaditou a inovativní kamerou (která mě osobně svou hravostí hodně bavila), vizuálem, dobře vystavěným scénářem nebo pulzující energickou hudbou snímek mile překvapil a dal vzniknout novým nárokům, jimiž lze daný žánr natočit. K dokonalosti by přispěla lehce kratší stopáž a eliminace jistých ne zcela logických rozhodnutí. I tak jsem při finálním tiebreaku ani nedutal a s očima přikovanýma na plátno čekal na rozhodující úder raketou. Ano, i to dokáže v antisportovním člověku sexy drama Rivalové po dvou hodinách vyvolat. A jsem za to rád. 4,5/5*

Druhá Duna hrdě a sebevědomě pokračuje v písečné chůzi po vyšlapané cestě od své předchůdkyně, kterou v mnoha ohledech převyšuje. Režisér Denis Villeneuve potvrzuje, že se právoplatně řadí mezi ambiciózní tvůrce s jasnou vizí, kterou umně přetavil do 166minutového audiovizuálního spektáklu. Stopáž atakující tři hodiny může na první pohled vylekat, ale už od prvních minut diváka spolkne jako písečný červ a zpátky ho už nevydá. Každá vteřina má opodstatnění a dohromady vytváří kompaktní celek, na nějž člověk hledí s úžasem. Funguje naprosto všechno – od hereckých výkonů a akce přes kameru a její grandiózně estetické zachycení děje, color grading, soundtrack, kostýmy i design celého světa nepodobný čemukoliv jinému. Nemohu soudit, nakolik se scenáristé odklonili od knižní předlohy, ale z kinematografického hlediska mu snad až na překvapivé zrychlení ke konci nelze nic vytknout. Mesiáš a vizionář Villeneuve mě opět ohromil a já mu za to děkuju. 5/5*

Wonka je jako kousnutí do levné masově produkované čokolády; na první pohled ohromí a zaujme, ale už při prvním soustu cítíte, že chuť není tak bohatá a lahodná, jako jste si vysnili.  Ač nové zpracování Dahlova vyprávění o majiteli továrny na čokoládu a další cukrovinky hýří barvičkami, dobrými nápady a vynalézavou choreografií, přesto se nelze zbavit dojmu, že ze vší té přeslazené kýčovitosti chytne člověk diabetes.  Timothée Chalamet a jeho ztvárnění Wonky lze přirovnat k umělým sladidlům, neb svou hereckou úlohu splní, ale scénář mu nic moc dalšího neumožňuje, a tak působí jako náhražka. Hudební čísla a muzikálová složka pobaví, ale neutkví v paměti. Umpa-lumpa Hugh Grant má až žalostně málo prostoru a vedlejší postavy jsou stejně jako příběh ploché jak jedlý papír.  Jako laskomina na zlepšení nálady film poslouží, ale na dlouho nenasytí. 3/5*

Popravdě je zázrak už jen to, že film The Marvels po všech komplikacích s výrobou a převážně negativními ohlasy ze strany fanoušků vůbec vznikl (nebo že někoho napadlo ho vyprodukovat). O to víc překvapující je, že se nejedná o propadák vesmírných rozměrů, který jsem od toho očekával i já, ale relativně zhlédnutelnou podívanou, u které se musí vypnout hlava a neočekávat nic světoborného.  Chemie mezi trojicí hrdinek funguje relativně dobře. Brie Larson už se nechová jako Captain Marvel tak nesnesitelně chladně a dokonce vyloudí i nějaký ten úsměv, Iman Vellani je sice pořád otravná, ale daleko méně než ve svém seriálu Ms. Marvel (o to víc je upištěná) a nakonec Teyonah Parris, která s nimi prostě koexistuje. I tak by neuškodil větší detail na budování a transformaci jejich dynamických vztahů a propojení. V tomto ohledu je nejvíc znát, že bylo spoustu scén seškrtnuto.  Akce má světlé i stinné stránky, CGI pokulhává a největší anomálií se stává casting hlavní záporačky a její celkové pojetí. Kostra příběhu patří mezi jednoduché a ničím překvapující (opět se zachraňuje celý vesmír, *unuděné zívání) a všemu přihlíží gravitačně lehce zbytečný Nick Fury aka Samuel L. Jackson.  Po zhlédnutí chápu i marketingový slogan „Higher. Further. Faster. Together.“ tohoto girl-power-fused spektáklu. Vyšší rozpočet, větší odfláknutí a rychlejší tempo vystříháním půlky stopáže dávají dohromady MCU zázrak, jež boří rekordy v nejnižších tržbách a diváckém přijetí. Jak marvelous! 2,5/5*

Prequelová série oblíbeného a geniálního Papírového domu vypráví příběh ze života jedné z nejoblíbenějších postav – Berlína. Co za lupy spáchal před obsazením Královské španělské tiskárny cenin a které nástrahy ho čekaly?  Přiznejme si narovinu, že o peníze nejde pouze Berlínovi, ale i Neflixu, který se snaží vytěžit značku na maximum. Bohužel spin-off působí jako vykradení původního nápadu a zdaleka nedosahuje kvalit svého předchůdce. Samotná loupež by sotva vystačila na polovinu nastavené stopáže, a proto bylo potřeba ji pořádně naředit milostnými linkami a prostřílet děj děrami do scénáře naprosto nelogickými rozhodnutími a uměle vytvořenými rádoby momenty napětí. Namísto úžasu nad perfektním plánem se dostaví nuda ze sledování španělské romantické telenovely, ve které se zákonitě každý do někoho zamiluje. Ostřílený tvůrce Álex Pina sází na jistotu a nepřichází s ničím inovativním ani nápaditým. Všechno vychází ne díky dokonalému plánování a přechytračení všech, ale protože to tak děj vyžaduje. Postavy nejsou ničím zajímavé ani sympatické a nepomáhá ani na sílu tlačený fanservis v podobě návratu několika známých tváří.  Jestliže někoho seriál Berlín okradl, tak jedině diváky o drahocenný čas a naděje v kvalitní návrat do světa Money Heist. 2/5*

V Panemu platí přísloví: nechť vás vždy provází štěstěna. V tomto případě se tvůrcům vyhnula velkým obloukem. Hlavním problémem je scénář a nastolené tempo. Zpočátku se může zdát, že dvouapůlhodinová stopáž utíká rychle, a to minimálně do dvou třetin příběhu. Poslední část působí jako nekonečně dlouhý epilog. Tím více paradoxní je, že následkem toho vyznívá film natahovaně a zkratkovitě zároveň.  Od samého začátku chybí tvůrcům schopnost předat divákům motivace postav nebo vztahy mezi nimi a v závěru tak jejich rozhodnutí ztrácejí smysl. Pokud lačníte po vyobrazení přerodu mladičkého Snowa v tyranskou podobu, čekáte marně. Naopak se dočkáte celkem nevýrazné Lucy Gray s líbivým hlasem, který využívá na poměry dystopického tónu až příliš často a v natolik absurdních situacích, že pasáže se zpěvem vypadají jako parodie na muzikál. Francis Lawrence se vrací na post režiséra a snímek se pro něj stává čtvrtým v řadě v této franšíze. Ačkoliv má z předchozích dílů značné zkušenosti a látka pro něj není něčím novým, z plátna to tak nepůsobí. Je těžké rozpoznat známý a zavedený svět skrz jeho prázdnotu a nenápaditost. Hudba ve velké míře sází na nostalgii a neustále využívá známé melodie, ale stačí to? Snaha tvůrců o navození retro atmosféry prostřednictvím předmětů z 50. let zní jako dobrý nápad, ale v kontextu světa zasazeného v budoucnosti je to až moc velký krok zpět.  Tom Blyth je v roli Snowa přesvědčivý, ale plytký příběh plný děr mu nedovoluje charakter dostatečně prodat. Aréna ani souboj v ní nejsou natolik atraktivní jako v předchozích dílech a z celého Panemu vidíme převážně interiéry a opakující se venkovní lokace. Hlad po návratu do světa Suzanne Collins byl velký a tento prequel rozhodně nenasytil. 2,5/5*

Emerald Fennell se po třech letech od své prvotiny Nadějná mladá žena oceněné Oscarem za Nejlepší původní scénář vrací zpátky na filmová plátna se svým nejnovějším režisérským počinem. Saltburn je britský thriller smíchaný se suchým černým humorem a satirickým podtónem, který divákovi nedá spát. Sledovat tento snímek je jako být v zábavním parku na horské dráze, přičemž nikdo neví, co se ukrývá za další zatáčkou. Příběh začíná jako zcela běžné vyprávění o studentském životě a nenaplněné platonické lásce v kulisách malebného Oxfordu. Jak se dostáváme s postavami dál, zejména do přepychového sídla zbohatlické rodiny, mění se i atmosféra a směřování filmu. Postupně divák zjišťuje, že není všechno zlato co se třpytí; stejně tak jako náš protagonista není tak nevinný, jako se prezentuje napovrch. Gradace vyprávění je sice pomalá, zato ve svém závěru je zcela strhující. Obsazení je natolik dobré, že hercům věříte modrou krev v žilách a naprosto zahořklá srdce bez sentimentu. Keoghan však své herecké kolegy jednoznačně převyšuje, k čemuž mu dopomáhá i dobře napsaný scénář s jasným vývojem a proměnou charakteru. Bohužel jeho postava je jediná, u které lze jakýkoliv posun pozorovat. Ostatní slouží spíše jako karikatury vysoké třídy bez viditelného progresu a vysvětlení některých okolností. Fennell se osvědčila jako mistrná režisérka i scenáristka. Film skvěle balancuje mezi černohumornými komediálními prvky a dramatem, vše okořeněné nádechem thrilleru a špetkou kritiky vyšší společnosti.  Za zmínku stojí i dobře vybraný soundtrack, který dodává odlehčený pocit i tíživou atmosféru. Ačkoliv 127minutová stopáž snímku uteče poměrně rychle, samotný konec působí kvůli několika po sobě jdoucím plot twistům zbytečně nataženě a nudně. Divák chápe jednotlivé pohnutky postav, avšak k dokonalému pochopení mu chybí dostatečný kontext, který vyšumí do prázdna. I tak se jedná o bravurně zvládnuté psychologické drama, které během sledování nenechá jednoho diváka v klidu a dokáže vyvolat zalapání po dechu v celém sále a pocit nejistoty při seznámení s novými lidmi. 4,5/5*

Každý z nás to udělal alespoň jednou za život, ale nikdo se k tomu nechce veřejně přiznat. Mluvím o pozorování životů lidí skrz okno. Navzdory délce 20 minut film nevyniká tím, že by divákovi nabízel neobvyklý příběh, zajímavé postavy nebo jedinečný pohled na svět. Naopak těží z realismu. Oceněný režisér Curry, působící jako scenárista i režisér přesně ví, co chce svým dílem vyjádřit. To dokládají silné dialogy a tón filmu, který se pohybuje od humorně podivného k emocionálně devastujícímu. Omezené a nenápadné herecké výkony hlavní dvojice, Maria Dizzia a Bret Lada, tvoří podstatu toho, proč se s nimi divák  může snadno identifikovat. V jednoduchosti je krása, a to platí i pro formu, kterou tvůrci zvolili. Přímočará kamera, dlouhé záběry přerušované jednoduchými střihy a téměř nepřítomné hudební podklady. Existují případy, kdy filmaři nepotřebují hodiny trvající běh s komplikovaným dějem, snažící se z diváka dostat slzy za každou cenu, jen aby předali určitou zprávu. Postačí vyprávět příběh obyčejných lidí v obyčejném bytě s obyčejnými starostmi. To je jeden z důvodů, proč tento krátkometrážní film funguje na všech frontách. A pokud někoho jeho jednoduchost nezachytí, alespoň mu připomene, aby byl vděčný za to, co má. Stejně jako skutečnost, že tráva není zelenější tam, kde ji nemáme, ale tam, kde ji zaléváme. 4,5/5*

Představte si, že byste měli příležitost přeskočit do různých částí svého života. Zní to zajímavě, že? Ale co kdyby váš život trval jen tolik, co jedna píseň? Tento holandský krátkometrážní film z roku 2014 dokáže vyprávět hluboký příběh během pouhých dvou minut. Snímek nominovaný na Oscara v kategorii Nejlepší krátkometrážní animovaný film okamžitě zaujme diváka svým jedinečným a originálním animačním stylem od studia Job, Joris & Marieke. Naše životy jsou plné hořko-sladkých okamžiků, což je hlavním tématem tohoto příběhu. Tvůrci se nesoustřeďují na sentimentálnost; naopak používají humorný přístup k pomíjivosti života a skutečnosti, že nikdo tu není navždy. Mistrovsky využívají každou vteřinu filmu, a já žádné z nich nelituji. 5/5*

Nový animák Mezi živly od studia Pixar sliboval nápady nabitou podívanou připomínající úspěšné Zootropolis: Město zvířat. Výsledek? Milý snímek, který pobaví, nadchne, ale ani neurazí a emočně nezasáhne. Kvalitní animatronická práce patří mezi samozřejmost, tentokrát navíc obohacená o prvky stylizace připomínající kresbu.  Ústřední dvojice složená z Jiskry a Vlhoše má mezi sebou patřičnou chemii a sekvence jejich sbližování oplývá potřebným nábojem vyplývajícím z jejich nesourodosti. Ostatně různorodost jednotlivých živlů a jejich vzájemná interakce, z čehož vznikají vtipné situace, jsou konceptem objevujícím se napříč snímkem. Stejně tak jako příběh, i objevování města namísto hloubkového ponoru jen klouže po hladině. Průměrným scénářem sázejícím na klišé, nedostatečným kreativním využitím námětu a předvídatelným dějem zapadnou Elementals mezi fajn pohádky na odpočinek, jejichž děj se po chvíli vypaří jak pára nad hrncem. 3/5*