Othello

Contagion jakožto studie určité krizové situace se ani nesnaží vzdělávat, radit a informovat, ale popisuje pokud možno co nejvíc koleček v nezastavitelném mechanismu šíření epidemie. Ty nejsou subjektivizované (ve filmu není ani jedna scéna ba možná ani záběr, který by se netýkal nákazy), jednají dle přednastavených vzorců chování v dané situaci a pro diváka to zachraňuje obsazení (chachacha na diváka s Gwyneth ještě podtrženo scénou z pitvy). Dokonalost filmu ale spatřuju v dospělém pojetí situace, kdy na každý problém přichází nějaký názor, proti kterému je postaven protiargument a ten je opět protiargumentován. A právě ona absence subjektivního stanoviska postav zabraňuje v tvorbě univerzální pravdy a my nevíme na konci filmu nic, co bychom si nezjistili na internetu v případě, že by opravdu takováto situace nastala. Hromadu konspiračních teorií, které vyvracejí jedna druhou. Názor ať si udělá každý sám.

Záleží na divákově přístupu, Experiment totiž v pohodě ustojí zábavnou žánrovku s lehčím sociologickým přesahem, nicméně rozhodně ne studii chování vzorku populace v extrémních podmínkách, jakkoli ho tím kdokoli může zaštiťovat. I z pozice klasickýho narativního filmu to má sice nejednu mouchu (zejména ze scénáře smrdí, že autor v době jeho psaní přišel o panictví), ale na druhou stranu až překvapivě kvalitní dramaturgie dokáže v pohodě udržet u monitoru celý dvě hodiny děje ve dvou místnostech. Což je vlastně i celkem vzácnost.

Je to nekonzistentní těžkopádná slátanina.

Srbský poválečný horor není zrovna žánr, o kterej když požádáte svoji nejbližší videopůjčovnu, tak vám odpoví, že "je to ten velkej regál vpravo", přestože ten potenciál tý zlikvidovaný země, kde je v půdě padesát min na člověka, polovina baráků by rozplakala libovolného statika a ještě nedávno bylo národní tradicí uřezat hlavu člověku, co se nedostatečně zasmál vašemu vtipu je obří. A Neprijatelj navíc neni vůbec hloupý haunted/slasher, jakému by zasazení (podminovanej barák, ve kterym hrstce rozdílnejch charakterů trochu šibe) odpovídalo. A přijde mi vtipný, že osud celého světa možná leží na hrstce zdeprimovaných chudáků někde v prdeli Srbska, kteří si nejsou jistý, jestli pajdavej Daba je skutečně Bůh, Ďábel či magor, kterej z toho všeho má tak akorát piču a jeho zabití, jakožto možné zabití Stvořitele by mohlo ukončit veškeré světové problémy, protože by nebyl svět, který by ty problémy měl. Jasně, že scénář je strašnej konstrukt a režijně to zas tak jistý neni. Ale je to chytrý, inovativní a má to svoji náladu.

Nepřekecat Gemmu Arterton, aby ukázala kozy je od Wikoly naprosto tristní a předznamenává to i další neduhy. Sic je to režijně, stejně jak Død snø, totální anarchie (bráno jako klad), která se časem, prostorem, posloupností ani postavama nijak zvlášť nezabejvá, selhává částečně Jeníček s Mařenkou ve svym guilty pleasure potenciálu. Tedy ústřední sourozenecké duo se spolu nevyspí, ačkoli se k tomu několikrát schyluje, neumře tam žádný dítě a násilí nepřekročí stanovenou mez. Naopak pobouří neskutečně dlouhé a retardované monology ústřední čarodějnice, jejíž přítomnost všech údů i dvě minuty potom co začla mluvit hrubě nekoresponduje s přístupem postav k čemukoli jinému. Akční scény notně připomínaj svojí koncepcí videohru (čarodejnice utíká před Rennerem a háže mu do cesty různá příkoří, které on musí překonat; holka u stacionárního kulometu se snaží pokosit všechny čarodejnice před sebou, které se rozlétávají na různé strany) z čímž problém nemám, ale celkově mě mrzí, že taková scéna s Perníčkem v Brothers Grimm byla víc WTF než celý tento film.

No a nám formalistům vadí, že film není "realistický" a naopak se drží některých konvencí klasického vyprávění. Prostě těch pět záběrů na jeden výbuch helikoptéry Bigelow neodpustim. Ne ale vážně. Problém Zero Dark Thirty je, že se v něm tříská snaha o obsedantní a dokumentaristický dávkování informací bez ohledu na diváka se špatně skrývanými sympatiemi režisérky vůči hlavní hrdince (tomu klišé ženský v mužskym světě se tady bohužel nedá vyhnout, což jsem právě doufal v opak) a promyšleně kontroverzním balancování diskutabilních aspektů celé situace. Jakkoli totiž první nelítostná torture hodina nahrává odpůrcům americké integrace, pozdější flustrace hlavní hrdinky z nedostatku informací kvůli zarachu na waterboarding funguje opozitně, protože už s postavou nutně nějakým způsobem sympatizujeme. Tedy to, čemuž se třeba Fincherovi v Zodiacovi nebo Padilhovi v jeho svěže fašounských Tropa de Elite podařilo vyvarovat. Navíc vztah k hlavní postavě si divák vytvoří prakticky jenom díky její agresi spočívající ve využití vulgarity v naprosto neočekávanou chvíli. Ovšem ta systematická brilantnost závěru (jsem přesvědčen že celá závěrečná scéna ve vile je natočena bez jakéhokoli přidaného nasvícení) a provokativní nediváckost (výbuch autobusu) je imponující.

Esence Japonska ve dvou hodinách. Technokratická, nesmírně epická, vizuálně omračující a ne zrovna lehce uchopitelná vzpoura mládí proti estabilishmentu. EDIT 2019: Ty moje dosavadní 4 hvězdy tu nejspíše byly kvůli tomu, že jsem měl tehdy osobní problém s kombinací toho obřího tématu s komickým japonským dabingem ("KANeDÁaÁ?!"). Když už mi po letech splasklo ego do mého malého soukromého vesmíru, otevřeně přiznávám, že tady fakt nejsem od toho, abych Akiře dával čtyřhvězdí.

Drsný thriller pro kojící matky a salónní gaye o kterém si pak mohou povídat na sedáncích mezi humrem v čajové páře a odpolední kávičkou.

Ji-un Kimova schopnost donutit diváka tolerovat neuvěřitelné dějové záhyby, WTF postavy a jejich motivace byla ve vytvoření fiktivního mikro universa, díky kterému, pokud jste ho přijali, vás čekal zážitek, který si režisér přál. Last Stand sice má všechny předpoklady, aby v tomto následoval své předchůdce, ale všechno se to nějak posralo. FBI bournovskej velín likviduje iluzi fatalistické izolace hrdinů, guvernér je extrémně neschopný herec (jeden by už málem zapomněl) a režisérovi nikdo nevtloukl dostatečně do hlavy, že natáčet film v Korei a v USA je markantní rozdíl. Proto některé akční scény vypadají dost lacině, zatímco když někde postavy jenom stojí a mluví, tak kolem nich sviští kamera na jeřábu. Ve výsledku Last Stand neresuscituje ani tak Arnoldovu kariéru, ale éru devadesátkových béček s Van Dammem, kde hlavní ulice simuluje celé město, vedlejší postavy jednou rukou střílí do padouchů, druhou se do sebe zamilovávají a hrdinové svou čest zadarmo nedají. Neviním z toho ale režiséra. Vzhledem k tomu, že během natáčení stále neuměl slovo anglicky je jasná vina na straně jeho překladatele.

Ideální zářez do setlistu kinovečera pro Sbor amerických patriotů, případně Árijskou stranu za národní svědomí. Nicméně konečně můžu u svého čtvrtého Almodovara říct, že moje nelibost k jeho tvorbě není způsobena jen subjektivně jeho výběrem témat, který se pořád opakujou a pravůbec mě nezajímaj. On je náš Pedro i dost neschopný režisér, víme? Třeba jeho schopnosti střihu odpovídají mým dílům ze základní školy na poli háčkování na hodinách pracovní výchovy, tedy jde vidět, že chce strašně, aby se mu to povedlo alespoň na trojku, ale nedá se svítit, je to dřevo. A kamera se zase snaží. Tuhle třeba vykouzlí mizanscénou působivý záběr a nechá ho tak dlouho před očima, aby si všichni uvědomili, jak se s tim kameraman sral. Nicméně v narativním hledisku to nemá jakýkoli význam. Takový akvárko bez rybičky. A onen dobrý scénář? Jakože na konci přijde satan ex machina a ve dvacetiminutovém dialogu nám to Clarissa vysvětlí? Viděli jste v poslední době třeba Ramba?