Stanislaus

Divoká hra bublinek za doprovodu rázné hudby, kterou bych si představoval spíše při vojenském pochodu, a důrazného komentáře, který nezapomene několikrát zmínit vznešený název "čapího mýdla" Saponia. Tato reklama má vážně koule!

Iásón a argonauti je jedním z těch méně povedených TV filmů z hallmarkovské produkce, kterého sráží do kolen zejména slabé herecké výkony a nepovedené parodizování řeckých mýtů, které se nejvíce dotklo Herkula, Orfea a samotného Dia a Héry. Vizuální efekty a výprava jsou na standardní TV úrovni, nicméně existují i lépe zpracované kousky (jako např. Merlin). Velké mínus filmu tkví rovněž v nesympatickém hlavním hrdinovi, kterému člověk snad ani nemůže fandit. Jediní herci, kteří ve filmu za něco stáli, byli Dennis Hopper a Frank Langella. Snímek, který spíše než aby alespoň průměrným způsobem příblížil staré báje, je spíše karikuje

Když jsme doma ještě měli TV stanici Hallmark, viděl jsem Na palubě Jednorožce aspoň jednou za dva měsíce. Nepatřilo to sice mezi moje nejoblíbenější TV filmy, ke kterým řadím zejména Merlina, ale i tak jsem se na to čas od času podíval. Dnes to na mě působí až příliš televizně, bohužel v tom špatném slova smyslu. Podle mě filmu škodí jako přespříliš okatá překombinovanost a snaha zavděčit se obzvláště dětskému publiku, což se odrazilo zejména v přihlouplém a místy až nepříjemně afektovaném herectví postav, které mi nebyly zrovna sympatické, což platilo hlavně pro Minotaura, Malakiho a některé troly. Výprava, masky a vizuální efekty nebyly v rámci možností až na tak špatné úrovni, jak už jsem ale řekl, existují lepší hallmarkovské filmy.

Záhada západní hvězdy patří spíše k průměrnějším případům kníratého Belgičana. Osobně mi přijde, že většina dílů, ve kterých se pouze krade a prchá, je kvalitativně slabší než ty, ve kterých se i vraždí (můj subjektivní názor). Plusovým bodem budiž linie s Poirotovými kotletami a jeho fanouškovská posedlost belgickou hvězdou, kterou zná samozřejmě pouze on.

Únos ministerského předsedy mě upřímně moc nebavil, a to zejména proto, že se tam až příliš šťourali v politice a válce, což mě nikdy moc nebralo. V tomto případě bych byl i vděčný za nějaký ten mord, kterého se mi nedostalo, jelikož osobně mám prostě radši, když se šedé buňky mozkové trápí nad nějakou tou vraždou, které předchází nějaký pádný motiv.

Mělčiny jsou kvalitativně srovnatelné s Útokem z hlubin a Útesem smrti, byť je každý z filmů trošku jiný, nicméně všechny spojuje jedno - boj na život a na smrt tváří tvář krvelačnému žralokovi. Zatímco v obou výše zmíněných jde o partu více lidí, tak v Mělčinách je to v podstatě "one-women-show" (+ jeden věrný kámoš racek), takže se má divák čas soustředit pouze na Blake Lively, která je mi nadmíru sympatická, a proto jsem jí opravdu moc fandil. Filmu rozhodně svědčí kratší stopáž, a jelikož je v něm napětí rozprostřeno tak akorát, tak nemá šanci začít nudit. Vzhled žraloka byl vcelku dobře udělaný, stejně tak i mrtvé velryby, jejíž zakomponování do děje bylo nápadité. Zkrátka slušně natočený survival, který je na konci trošku víc divoký, co se průběhu děje týká, ale to vem čert - tak či onak jde o příjemně napínavých osmdesát minut.

"People may say I can't sing, but no one can ever say I didn't sing." Božská Florence je film, který těží zejména z úžasného hereckého obsazení a samotného námětu. Meryl Streep je Paní herečka a v roli "nejfalešnější zpěvačky všech dob" pouze potvrzuje svoje kvality - nabíledni je porovnání s muzikálem Mamma Mia!, co se Merylina zpěvu týká. Hugh Grant mě svým výkonem mile překvapil a dokázal, že vedle sukničkáře Daniela z Deníku Bridget Jones umí zahrát i na vážnější notu. Vedle toho musím rovněž zmínit Simona Helberga, který svým připitomnělým šklebením (samozřejmě v dobrém slova smyslu) dodával filmu na humoru. Čímž se dostávám k tomu, že ve filmu fungovala skvěla jako humorná tak i dramatická stránka. Když Florence začala zpívat při pravidelných zkouškách nebo před publikem, tak mi to v momentě vyvolalo úsměv na tváři, čemuž pomáhali i další aktéři (zejména ta blondýna). Naproti tomu stojí dramatická linie, která vyvažuje onu odlehčenost - ať už jde o Florencinu nemoc či její bezbřehou touhu zpívat nebo její alternativní vztah s manželem. Musím se zde přiznat, že před tímto snímkem jsem neměl o někom jako Florence Foster Jenkins vůbec ponětí, což je možná tak trochu ostuda. Zkrátka kvalitně natočený životopisný snímek o jedné neobyčejné ženě, která se do dějin zapsala právě tím, že vynikala z davu svou extravagantností a nezaměnitelným zpěvem - byť byl otřesný.

Tajemství levného bytu mě na rozdíl od takové Podivné loupeže, která měla rovněž takový gangstersko-špionážní nádech, zaujala přece jen o něco víc. Líbily se mi Poirotovy narážky na americkou policii a skutečnost, že se nebál jednat na vlastní pěst. Třešničkou na dortu byla pěkně udělaná sekvence z kulis New Yorku odkazující na staré špionážní filmy ze 30. let a vedle toho postava potrhlého majitele klubu u Černé kočky.

V Dvojnásobném zločinu se do vyšetřování případu netradičně pouští kapitán Hastings, zatímco Poirot se tváří, že už je v důchodu, k čemuž má svoje (poněkud postranní) důvody - nicméně i tak si šedé buňky mozkové neodpočinou, o čemž by mohla povídat i slečna Lemonová, pátrající po svých ztracených klíčích. A vlastně vůbec nevadí, že v tomto díle nedojde k žádné vraždě, protože i taková obyčejná loupež může být stejně atraktivní a dobře vykonstruovaná.

Tajemné zmizení pana Davenheima patří do té skupiny případů, které vynikají svou hravostí s divákem a jeho pozorností. Vedle toho jde rovněž o velice humorně pojatý díl, hlavně díky sázce mezi Jappem a Poirotem, který si krátí chvíle trávené ve svém bytě tím, že se učí kouzlit, navíc ve společnosti otraveného papouška. Též musím ocenit přítomnost flashbacků, kterými se v předchozích dílech hodně šetřilo.