Stanislaus

Cornwallská záhada nabízí případ plný podezření, křivých obvinění a trávení, nicméně ani to nezabrání šedým mozkovým buňkám, aby vše rozlouskly a demaskovaly pachatele. Opět jeden z těch dílů, ve kterém inspektor Japp dostává silně na frak od Poirota, na což jsme si ale už mohli dávno zvyknout.

Ztracený důl těží z exotického obsazení v podobě čínských mafiánů a obchodníků a vedle toho je obohacen vtipnou linkou s hraním Monopoly (Poirot vs. Hastings) a humorně vykonstruovanou honičkou (celkem mě pobavil jakýsi "prehistorický" sledovací systém ze 30. let). Rozhodně jde o jeden z těch méně tradičních příběhů o kníratém Belgičanovi.

"Prohledal jsem všechno, vyndal jsem i ovoce z mísy." (Hastings) Dáma se závojem je jedním z nejhumornějších případů, ve kterém si i velký detektiv vyzkouší být "zločincem", avšak v tom pozitivním slova smyslu. Ve výsledku pak jde o nápaditou hru převleků a rolí, která si drží napětí (a humor) od začátku až do konce. Bylo vtipné vidět Poirota bez tradičně upraveného kníru a navíc ještě na kole, plus se mi líbil lehce poupravený hudební motiv.

Smrt na mysu jakožto první dlouhometrážní film o Poirotovi se Suchetem v hlavní roli těží zejména z nadmíru komplexního příběhu, ve kterém nabývá slovo zápletka svého pravého významu, jelikož šlo o řádně zamotaný a zapeklitý případ, během kterého musely šedé buňky mozkové pracovat o sto šest, aby mohl být dopaden pro tentokrát velice mazaný pachatel. Pro mě osobně jeden z těch nejlepších případů pro kníratého Belgičana.

Z první série je Sen rozhodně tím nejpovedenějším, nejhravějším a nejlépe vykonstruovaným případem, který těží zejména z dobře promyšlené zápletky, a je opravdu škoda, že je to jeden z těch padesátiminutových dílů, jelikož tento díl by dokázal únest i dlouhometrážní stopáž. Vedle toho mě navíc pobavila dějová linie s psacím strojem.

Křížový král mi osobně přišel dějově poněkud příliš překombinovaný, a co se rozlousknutí případu týká, tak mě překvapil závěrečný rozsudek "zločin-nezločin" (zasvěcení ví, o čem mluvím). V tomto případě je nejvíce na vině samotná předloha, jelikož natočeno to nebylo vůbec zle. Vždycky mě vážně pobaví, jak jsou všichni vyjma Poirota úplně mimo, až to někdy bije do očí.

Podivná loupež vybočuje z Poirotových případů tím, že zde vlastně nedochází k vraždě, a v podstatě jde spíše o špionážní honičku za lupičem (okořeněnou o nacisty) než o detektivku v tom pravém slova smyslu. A právě tyto "klasické" detektivky s mordem, jeho následným řešením a odhalením vraha mám radši. Tím pádem se pro mě jako diváka Podivná loupež drží v průměrných vodách, byť závěr není úplně tuctovou záležitostí.

Po Rhodském trojúhelníku zůstává děj Dobrodružství na moři stále v exotických končinách, přičemž mi to chvílemi hodně evokovalo atmosféru Smrti na Nilu. Poirot tentokrát vyšetřuje vraždu nadmíru protivné ženy ("Kdybych byl její manžel, vzal bych na ní sekyru."), kterou mohl zabít kdokoli. Musím ocenit dobře zvolené prostředí, budování atmosféry a napětí, které se podařilo udržet od zločinu až do závěrečného rozuzlení, které mělo formu veřejné prezentace Poirotových postupů před cestujícími.

"Příroda dává oběti zmije možnost poznat útočníka. Kdyby byl každý vrah tak dobře označen, byl bych bez práce." (H. Poirot) Kníratý Belgičan se pro tentokrát vydává za zvuků orientálně upravené znělky na vzdálený ostrov Rhodos, přičemž v tomto případě hraje největší roli milostný trojúhelník. Musím ocenit změnu exteriérů, netradiční porci akce a ne až tolik očividnou identitu a motiv pachatele, byť to lehce viselo ve vzduchu.

Největším problémem Bytu ve třetím patře je skutečnost, že divák nemá prakticky téměř šanci se spolupodílet na hledání pachatele, jelikož Poirotovi se ho podaří odhalit během pár minut a takřka polovinu stopáže pak tvoří honička mezi policií a zločincem na útěku, což je sice v rámci této série neobvyklé, nicméně já preferuji případy, u kterých jsem držen v napětí až do závěrečných minut.