Stanislaus

Christopher Nolan je v současnosti jeden z nejlepších režisérů a jeho filmy nabízí vedle nápaditých námětů, skvělých hereckých výkonů a precizního technického zpracování i nepřeslechnutelnou a dechberoucí hudební stránku, na které se výhradně podílí Hans Zimmer, rovněž jeden z nejlepších na poli filmové hudby.

Počátek je neobyčejně komplexní a audiovizuálně podmanivá podívaná, která člověka chytne už na začátku a nepustí ho ani po závěrečných titulkách, jelikož má člověk stále nad čím přemýšlet. Ze všech hudebních skladeb si mě získala nejvíce Dream Is Collapsing, která svým kolosálně epickým vyzněním skvěle zapadá do filmu a ještě více posiluje onen nezapomenutelný zážitek z viděného.

Jedenáctioscarový velkofilm o "Lodi snů" je pro mě osobně snímek No.1, ke kterému se vždy a velice často rád vracím. James Cameron dokázal prakticky nemožné - podařilo se mu oživit a přenést na plátno nejslavnější námořní katastrofu tak důvěryhodně, že se při každém zhlédnutí kochám jak autenticky vyobrazeným Titanikem, tak mi po těle přebíhá husí kůže, když se osud velkolepého ocelového titána chýlí neodvratně ke konci.

Vedle dechberoucí řemeslné práce s maketami, speciálních efektů a výpravy nabízí Cameronův majstrštyk, co se technické stránky filmu týká, nepřeslechnutelnou hudební stránku, jejíž tvůrcem je před více jak rokem nešťastně zesnulý James Horner. Ze všech skladeb, které ve filmu zazněly, mi nejvíce utkvěla v paměti "Smrt Titaniku" (Death of Titanic). Samotný název, myslím, říká vlastně vše - paradoxně "krátký život" nepotopitelného parníku se pomalu ale jistojistě blíží k nevyhnutelnému konci.

Skladba započíná ve filmu po implozi skleněné kupole nad legendárním schodištěm a její trýznivé tóny utichají v momentě, kde se kolos ztrácí navždy pod hladinou. Hned první tóny se zaboří hluboce do divákových uší a nepustí ho po celou dobu - jako bychom měli trpět stejně jako Titanic. Záď se zvedá stále výš a výš, kajuty a prostory se zaplňují vodou. Následuje epické rozlomení giganta v půli a poté už je jen otázkou pár minut, než se nad "pýchou lidstva" nadobro uzavře hladina. Hudba utichá ... Titanic svůj boj s oceánem prohrál!

Životopisný snímek Big Eyes z roku 2014 patří i přes hvězdné obsazení dle mého názoru k těm průměrnějším filmům, které Tim Burton kdy natočil. Hudební stránka je však nepřeslechnutelná a tak nějak tahá film místy z vod průměru. Vedle čistě intrumentálních skladeb mám teď na mysli dva songy od Lany Del Rey, které mě vedle Burtonovy režie na tento snímek nalákaly.

Vedle stejnojmenné písně Big Eyes zazní na konci filmu v titulkové sekvenci píseň I Can Fly, kterou jsem si hned při prvním poslechu zamiloval. Nádherný a upřímně napsaný text, který perfektně zapadá do filmu a vyjadřuje nitro hlavní hrdinky, a vedle toho melancholický a trudnomyslný hlas Lany Del Rey, který jako by posouval píseň do jakési nebeské až mimozemské dimenze, ve které je opravdu "možné létat a roztáhnout křídla", udělaly z I Can Fly jednu z mých top vokálních skladeb na poli filmu z posledních pěti let, ke které se vždy a rád vracím.

Všeobecně mám rád britské filmy a seriály odehrávající se na území Britských ostrovů a k Vraždám v Midsomeru mám citový vztah, jelikož tento seriál sleduji (a žeru) už od dětství, kdy mi místy opravdu naháněl hrůzu. A právě při úvodní (a závěrečné) znělce mi nejednou naskočila husí kůže.

Theremin jakožto nástroj, který vyluzuje prapodivné zvuky bez fyzického kontaktu, skvěle dotváří tajemnou atmosféru zločinů, které jsou v "nejvražednějším anglickém kraji" téměř na denním pořádku. Jeho nezaměnitelnou melodii a do jisté míry i libozvučnost budu mít navždy spojenou právě s Vraždami v Midsomeru.

Murphyho hororovou antologii American Horror Story mám opravdu rád, přičemž nejvíce si prozatím cením 2. série s podtitulem Asylum, která se odehrává v ústavu pro blázny a šílence. Ve společenské místnosti tohoto ústavu se nacházel starý gramofon, ze kterého se čas od času linula píseň Dominique od francouzské řádové sestry Sœur Sourire, známé též pod jmény Jeanne Deckers nebo The Singing Nun.

AHS obsahuje celkově nejeden nezapomenutelný song, který v sérii převážně zní v podobě coveru od nějaké postavy, nicméně Dominique se mi vryl do paměti nejvíce. I když v podstatě téměř vůbec nerozumím textu (v psané podobě bídně, ve zpívané vůbec), tak i přesto mi tento na první pohled nevýrazný a jednoduchý song perfektně sedí do Asyla. Sice ho zpívá řádová sestra, ale jako by na něm byl nějaký "zvrácený" opar, který tak ještě více dotvářel dusnou a šílenou atmosféru blázince, ze kterého nebylo úniku.

K filmu Další šťastný den (2011) jsem se dostal skrze svého oblíbence Ezru Millera, který si v tomto mrazivém dramatu zahrál po boku Ellen Burstyn či Demi Moore jednu z hlavních rolích, a vlastně jsem tak objevil hudbu do té doby pro mě neznámého islandského skladatele Ólafura Arnaldse, který pro film složil soundtrack.

Hned na první pohled resp. spíše poslech mi jeho hudba přišla jiná, až téměř mimozemská, a to zejména díky prazvláštním a tísnivým tónům, které se perfektně hodily do tohoto snímku pojednávající o silně dysfunkční rodině, která se má sejít na svatbě jednoho z dětí. Táhlé a trudnomyslné tóny skvěle dokreslují podobně laděnou atmosféru snímku, který sice nesklidil příliš pochvalné kritiky, nicméně jeho hudební stránka je nepřeslechnutelná.

Tentokrát meškám s písní týdne hned o pár dní, ale budiž - stane se. Nicméně teď k jádru věci.

Občas se rád podívám na nějaký film s LGBT tematikou a Transamerika je jednou z mých srdcových záležitostí, co se týká tohoto žánru. Největší podíl na opojení tímto filmem má pro mě osobně dechberoucí herecký výkon Felicity Huffman, která si na plátně střihla jednoho z nejpřesvědčivěji zahraných transsexuálů a mně se touto rolí nesmazatelně zapsala do paměti. Vedle herců a námětu je dalším velkým plusem filmu i jeho soundtrack, který čítá nejednu nádhernou skladbu nebo píseň, a mně utkvěla v paměti nejvíce právě píseň Like a Rose od americké zpěvačky Lucindy Williams.

Text písně je jednoduchý a jeho poselství je celkem jasné - jde o nádherné vyjádření lásky, mezilidských vztahů, vzájemné podpory a odvahy udělat důležitý krok - což skvěle koresponduje s příběhem snímku. Když transsexuál Bree v podání Felicity Huffman odjíždí od rodiny do nemocnice na poslední operaci dělící ho od toho, aby se stal ženou, tak začne znít tato překrásná píseň, a v člověku to ještě více umocní emoce. Zkrátka v jednoduchosti je krása!

Xavier Dolan je bezpochyby jedním z nejnadanějších režisérů mladé generace, jehož často velice osobní filmy vynikají vedle ožehavých témat i nádhernou audiovizuální stránkou. V jeho filmu Mami! z roku 2014 zaznělo mnoho známých písní, z nichž mě nejvíce zaujala instrumentální skladba Experience od italského skladatele Ludovica Einaudiho.

Tato podmanivá skladba, která mj. zazněla i ve spotu k olympijským hrám v Riu 2016 (ve kterém byly záběry olympioniků a jejich podporujících matek), nastupuje ve filmu Mami! během fiktivní sekvence z budoucnosti, která je plná naděje, štěstí a radosti, nicméně i přesto člověk z toho cítí jistou nejistotu, odcizenost a melancholii. Díky tomu se tato skladba perfektně hodila do filmu, který pojednával (nejen) o komplikovaném vztahu mezi poněkud alternativní matkou a jejím hyperaktivním a vznětlivým synem.

Jak už jsem říkal, tak mám velice rád hudbu od Steva Jablonského, ke kterému jsem se dostal skrze Zoufalé manželky. Jedním z důvodů, proč mám tento seriál rád, je rovněž jeho nepřeslechnutelný hudební doprovod, který je výrazný na začátku a zejména na konci každé epizody, kde podtrhuje voice over od Mary Alice.

Pro tento týden jsem vybral hudbu z konce epizody, o které si troufám říct, že je moje nejoblíbenější ze všech osmi sérií, a že se tvůrcům opravdu vydařila se vším všudy. Sedmá epizoda třetí série nese jednoduchý název "Bang!" ("Prásk!") a dokázala ve mně vzbudit nebývalou vlnu emocí, na čemž se podepsalo i závěrečné hudební téma s názvem "Supermarket". Jde o nádhernou a emocionálně silnou instrumentální hudbu, ve které se zrcadlí jak spása nad záchranou tak i smutek nad ztrátou, a přináší poselství, že i když bychom chtěli odčinit věci minulé, tak nemůžeme, a proto je lepší se soustředit na budoucnost a pokračovat v chůzi stále směrem kupředu.

Když jsem šel do kina na Velkého Gatsbyho, tak jsem netušil, že objevím jednu ze svých nejoblíbenějších zpěvaček, kterou rád poslouchám dodnes. Řeč je samozřejmě o Laně Del Rey a její písni Young and Beautiful, kterou složila společně s Rickem Howelsem.

Tato píseň skvěle vystihuje vztah Jaye a Daisy, kteří se po letech opět setkali, aby prožili několik šťastných chvil. Nicméně každý, kdo viděl film nebo četl knihu, ví, že to bohužel nebyla "love for ages" (alespoň ne oboustranná). Trudnomyslný hlas Lany Del Rey dává této písni úplně jiný rozměr a člověk se tak nechá unášet na oné čarokrásně znějící melodii. Opravdový poklad na poli filmové hudby posledních let!

Druhý týden od mého předsevzetí a už meškám o celý jeden den. No nevadí! Ale teď k věci. Pod filmografií Michaela Baye si v dnešní době každý představí zejména transformerskou sérii a množství výbuchů, explozí, ohně atd. Nicméně jedním filmem si mě tento "pyroman" získal - a sice akčním sci-fi filmem Ostrov, ke kterému skládal hudbu Steve Jablonsky.

Jablonského hudba je pro mě opravdu srdcovka, zejména díky Zoufalým manželkám, ale k těm se určitě dostanu v dalších týdnech. Skladba My Name Is Lincoln je příkladem epické instrumentální symfonie pro uši, která je jemně protkána doprovodným zpěvem, a skvěle vyjadřuje onu závěrečnou atmosféru filmu - svobodu, spásu a novou naději.

Není od věci zmínit, že tento song byl použit i v některých trailerech k velice známým a úspěšným filmům - z osobních znalostí vím o druhém dílu Královny Alžběty (2007) a Avataru (2009). Tento fakt je jen vizitkou toho, že Jablonsky vytvořil naprosto úchvatný kousek, který se jen tak neoposlouchá a dovolí si ho vypůjčit i takový velikán, jakým je "Železný Jim".

Prvním příspěvkem se dostáváme do 60. let naší tuzemské produkce, do období nových vln, během kterého u nás vzniklo mnoho velice kvalitních a i mezinárodně vysoce ceněných snímků.

Jedním z nich je rovněž Herzův Spalovač mrtvol podle románu Ladislava Fukse. (Nejen) ústřední píseň od Zdeňka Lišky se stala vedle dechberoucího výkonu Rudolfa Hrušínského a děsivě nádherných záběrů kamerou jedním z nezapomenutelných pilířů filmu.

V tomto případě jde originálně znějící a zkomponovanou skladbu doprovázenou výrazným ženským zpěvem, která perfektně dotvářela depresivní (a do jisté míry i zvrácenou) atmosféru filmu. Hudební (ale i filmový) klenot, na který můžeme být opravdu hrdí.

HUDBA - nedílná součást každého filmu, která pomáhá dotvářet audiovizuální atmosféru viděného i slyšeného, vytváří nové významy a symboliku, a v neposlední řadě se podílí na vyvolávání a posílení diváckých emocí.

Chtěl bych sem do deníčku dávat každý nový týden jednu píseň (nebo úryvek z nějakého hudebního tématu), která kdy zazněla v nějakém filmu nebo seriálu, a ke které se rád vracím, jelikož mi je něčím výjimečná, a proto si ji rád čas od času poslechnu. Přidávat budu jak instrumentální tak i vokální písně z filmů / seriálů, které se rozepínají všemi žánry, časovými epochami i zeměmi.

P. S. Doufám, že mi to přidávání co nový týden vydrží nadlouho! :)