Radu Jude

S několika desítkami filmových cen, mimo jiné z Berlína, Karlových Varů, Locarna a Sundance, patří Radu Jude k nejvýraznějším osobnostem současné rumunské kinematografie. Tvůrce myšlenkově provokativních filmů, které se rafinovaně vzpírají diváckým očekáváním, zkoumá skrze temné kapitoly z dějin své vlasti spletité vztahy mezi přítomností a minulostí, fakty, fikcí a historickou pamětí.

Po absolvování filmové režie na Univerzitě médií ve své rodné Bukurešti se Jude jako asistent režie podílel na filmech Costy-Gavrase nebo svého krajana Cristiho Puiua. Festivalový rozruch vzbudily již jeho krátké filmy Lampa s čepičkou (2006) a Alexandra (2006). Po uvedení svého celovečerního debutu Nejšťastnější dívka na světě (2009), satirizujícího poměry v rumunské společnosti, byl považován za dalšího z tvůrců vycházejícího z estetických principů rumunské nové vlny. Ve svém třetím filmu Aferim! (2015) ale změnil směr i styl. Vypravil se do vzdálené minulosti a namísto soudobých událostí začal čerpat inspiraci z historických pramenů. Příběh z počátku 19. století vyzdvihuje nelichotivý fakt, že základy moderního Rumunska položili romští otroci. Jízlivý černobílý eastern obdržel Stříbrného medvěda za režii (ex aequo) na MFF v Berlíně a Judemu vynesl mezinárodní věhlas.

V roce 2016 debutoval jako divadelní režisér, když pro Národní divadlo v Temešváru zinscenoval Bergmanovy Scény z manželského života. Stejného roku obdržel Zvláštní uznání poroty v Locarnu za Zjizvená srdce (2016), zasazená do období vzestupu krajního nacionalismu v Evropě. Na řadě festivalů byla uvedena jeho dokumentární esej Mrtvý národ (2017), svým zaměřením na antisemitské zločiny rumunského fašismu tematicky předjímající Judeho černohumornou historickou disputaci „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ (2018). Protagonistkou vítězného snímku karlovarského festivalu je mladá divadelní režisérka. Chce rekonstruovat etnický masakr, kterého se v roce 1941 dopustila rumunská armáda. Oživování vytěsněných dějin diskriminace a násilí, narušujících preferovaný obraz národa, z ní ale dělá nepohodlnou osobu. V podobné pozici se kvůli svým konfrontačním filmům opakovaně ocitá Radu Jude.

Do Berlína se vrátil v roce 2020 s filmem Tipografic majuscul, příběhem rumunského teenagera, který byl v osmdesátých letech kvůli nápisům kritizujícím komunistický režim vyslýchán tajnou policií. Ve stejném roce na tomtéž festivalu uvedl tříhodinový dokument The Exit of the Trains. Film, jehož spoluautorem je Adrian Cioflâncã, má podobu dlouhého seznamu jmen doplněných fotografiemi. Jedná se o oběti protižidovských pogromů, kterých se během druhé světové války dopustili rumunští občané. Judeho dalším festivalovým úspěchem je Zlatý medvěd za nekompromisní satiru Smolný pich aneb Pitomý porno, natočenou v české koprodukci. Film odsuzující pokrytectví samozvaných strážců dobrých mravů ocenila porota coby útok na diváka, který nikoho nešetří.

Martin "Matty" Šrajer, DAFilms.cz