Bertrand Tavernier pochází z Lyonu a studoval práva, od mládí ale zároveň s oblibou psal filmové kritiky; tato práce jej ostatně bavila vždy víc než vlastní filmařská činnost, k níž se dostal nedlouho poté. U filmu začínal jako asistent režie Jeana Pierra Melvilla, významného tvůrce tzv. francouzské drsné školy. Vyzkoušel si ale i jiné profese, psal například scénáře a již v polovině 60. let jako samostatný režisér realizoval několik epizod televizních seriálů.
Filmovým debutem Bertranda Taverniera bylo drama HODINÁŘ OD SV. PAVLA (L'horloger de St. Paul, 1974), které vzniklo podle novely slavného spisovatele G. Simeona. Hned tento první Tavernierův film zaznamenal mimořádný ohlas a z několika ocenění, která získal, je na místě uvést Stříbrného medvěda na filmovém festivalu v Berlíně. Také s dalším filmem, historickým příběhem SLAVNOST MŮŽE ZAČÍT (Que la fęte commence, 1975), slavil Tavernier úspěch – získal Cézara za režii a byl oceněn Francouzským syndikátem filmových kritiků, dalšího Cézara dostal film za adaptovaný scénář (v obou jmenovaných filmech hrál hlavní roli Philippe Noiret).
Teprve se svým třetím filmem se Tavernier dostal i do mezinárodního povědomí a získal renomé slavného filmového tvůrce. Drama SOUDCE A VRAH (Le juge et l'assassin, 1976) natočené podle skutečného příběhu psychicky narušeného vraha znovu bodovalo na filmových festivalech a přehlídkách (v hlavní roli opět Philippe Noiret, v překvapivě dramatické roli pak Michel Galabru). Tavernier byl sice povzbuzen nebývalým úspěchem svých prvních tří filmů, neznamenalo to ovšem, že by se pro něj práce režiséra stala celoživotním a jediným závazkem. Tavernier si celý život vážil a užíval toho, že může dělat co chce, co jej právě zajímá. Vzápětí sice realizoval další film z oblasti dramatického žánru, ZKAŽENÉ DĚTI (Des enfants gâtes, 1977), pak ale následovala tříletá pauza.
Znovu se k režii vrátil v roce 1980, kdy natočil dva filmy; s prvním z nich, opět dramatem TÝDENNÍ PRÁZDNINY (Une semaine vacances, 1980), se znovu obrátil na osvědčené herce. V témže roce pak podle vlastního scénáře (což bylo u většiny jeho filmů pravidlem) natočil nevšední titul SMRT V PŘÍMÉM PŘENOSU (La mort en direct, 1980), jehož zvláštní téma se nedá popsat jedním ani dvěma řádky. V hlavní roli excelovala Romy Schneider, které také získala za herecký výkon cenu Sant Jordi Award v Barceloně; v pěti kategoriích byl film nominován na francouzského Cézara, ani jednoho ale nezískal. Také s dalším filmem, RVAČKA (Coup de torchon, 1981), slavil Tavernier úspěch po celém světě. Šlo o titul na rozhraní kriminální komedie a dramatu, v hlavní roli opět Tavernierův oblíbený Philippe Noiret. Ten také dostal cenu za nejlepší herecký výkon od Italského syndikátu filmových novinářů, zatímco Tavernier byl oceněn jako nejlepší režisér podobnou organizací ve Francii. Kromě toho byl film nominován v deseti kategoriích na Cézara a v roce 1983 byl nominován i na Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film.
V následujících letech realizoval Tavernier několik krátkých a dokumentárních filmů, pracoval také pro televizi, k hranému filmu se vrátil v roce 1984 a znovu dokázal zaujmout širokou veřejnost i odborníky. Film NEDĚLE NA VENKOVĚ (Un dimanche à campagne, 1984) byl lyrickým příběhem odehrávajícím se před první světovou válkou. Za tento film byl Tavernier oceněn jako nejlepší režisér na filmovém festivalu v Cannes, za adaptovaný scénář obdržel Cézara, několik dalších cen si přivezl z různých přehlídek v USA a Velké Británii. Další triumf slavil Tavernier s hudebním retrofilmem KOLEM PŮLNOCI (Autour de minuit, 1986). Tento snímek se sice vymyká Tavernierově dosavadní tvorbě, režisér ale dal zřetelně průchod svému zájmu o jazzovou hudbu. Film vznikl v koprodukci s USA a skladatel Herbie Hancock získal Oscara za hudbu, na Oscara byl nominován i představitel hlavní role, Dexter Gordon. Sám Tavernier byl pak oceněn znovu jako nejlepší režisér Italským syndikátem filmových novinářů, dále byl film ověnčen šesti dalšími trofejemi nejen ve Francii, ale také v Itálii, Španělsku a USA.
Z další Tavernierovy tvorby vyniká válečný film LA VIE ET RIEN D'AUTRE (1989), opět doprovázený úspěchy na filmových přehlídkách v Evropě i ve světě, především se to týkalo Philippa Noireta, opět v hlavní roli. Bertrand Tavernier byl odměněn mimořádnou cenou poroty Evropských filmových cen. Z následujících let byl u nás uveden film dobrodružný film okořeněný humorem D'ARTAGNANOVA DCERA (La fille de d'Artagnan, 1994), který sice nevyniká z dobového průměru, ale díky osvědčené mušketýrské tématice a vděčnému hereckému obsazení si své místo mezi diváky vydobyl. Nové vavříny pak Tavernier získal se svým návratem ke kriminálnímu žánru a film VOLAVKA (L'appât, 1995) znovu posbíral několik ocenění včetně Zlatého medvěda na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Další film KAPITÁN CONAN (Capitaine Conan, 1996) se vracel k závěru první světové války a opět zabodoval na četných přehlídkách; pro Taverniera tento titul znamenal znovu Cézara za nejlepší režii a dvě ceny na festivalu v San Sebastian. Do filmu KAPITÁN CONAN angažoval Tavernier již potřetí mladého herce Philippa Torretona, který se pak zaskvěl i v dalším snímku, apelativním titulu se sociálním podtextem VŠE ZAČÍNÁ DNES (Ça commence aujourd'hui, 1999), opět oceněném na festivalech v Berlíně a San Sebastian.
V posledních letech ze svých filmařských aktivit Tavernier sice polevil, nicméně zdaleka ještě neřekl své poslední slovo; v dubnu 2009 měl premiéru jeho nejnovější film IN THE ELECTRIC MIST (2009), který natočil v USA; na pozadí detektivního příběhu zde rozvádí neduhy, které trápí současnou Ameriku. Tavernier je dnes již režisérskou legendou a patří k nejvýznamnějším osobnostem francouzského filmu. Jeho přínos francouzské kinematografii lze nejlépe doložit četnými oceněními, Zlatým medvědem a třemi dalšími čestnými cenami z festivalu v Berlíně, čtyřmi francouzskými Cézary, třemi cenami za režii od Francouzského syndikátu filmových kritiků, jednou cenou za režii v Cannes a řadou dalších. Jak již bylo řečeno, Tavernier od mládí nacházel zálibu v psaní filmových kritik, své spisovatelské ambice promítl do řady scénářů ke svým filmům, v 90. letech napsal také několik knih o americkém filmu.
Manželkou Bertranda Taverniera byla od roku 1965 anglická herečka Colo O'Hagen; rozvedli se sice v roce 1980, ale i v pozdějších letech spolu pracovali, Colo Tavernier se prosadila mimo jiné jako scénáristka. Jejich dvě děti, dcera Tiffany a syn Nils, jsou také herci a oba se objevovali v otcových filmech.
Pavel "argenson" Vlach
