Bedřich Karen

Bedřich Karen, vlastním jménem Bedřich Fremmer, se narodil 15. října 1887 v Plzni. Navštěvoval plzeňskou reálku, ale v sextě jí opustil a krátce soukromě studoval v Praze u herce a režiséra Josefa Šmahy herecké umění. Již v této době se pokoušel o amatérské divadlo. Na radu herce Vendelína Budila pět let působil u kočovných společností J. E. Sedláčka, J. Tuttra, A. Kučery a M. Zieglerové (1905 – 1910). Vendelín Budil ho angažoval do Městského divadla v Plzni (1910 – 1917). Později se dostal do pražského Vinohradského divadla (1917 – 1921). A nakonec odešel za K. H. Hilarem do činohry Národního divadla (1921 – 1. únor 1959), z které musel odejít rovnou na odpočinek.

Již v Plzni se Karen stal představitelem hrdinských, milovnických a tragických rolí („Valdštejn“, „Zmoudření dona Quijota“, „Cyrano z Bergeracu“, „Radúz a Mahulena“, „Hamlet“ a další). V Divadle na Vinohradech vytvářel hrdinské postavy větších inscenací K. H. Hilara („Cid“, „Svítání“, či „Bajazet“). Jeho mužný sympatický zjev, výrazný a univerzální hlas ho již předurčovaly do milovnických, tragických a hrdinských rolí. I v epizodních úlohách dokázal využít významově obsažné zkratky („Jan Hus“ apod.).

Přizpůsobil se expresionismu a osvojil si moderní jevištně hereckou metodu. Později tíhl k civilizmu a kladl veliký důraz na slovo, verše a postavení hlasu. Skvěle vytvářel velké role domácího i světového repertoáru („Hrob neznámého vojína“, „Falkenštejn“, „Zkrocení zlé ženy“, „Blažena a Beneš“, „Edvard II.“, „Divoká kachna“, „Maryša“ a zejména „Bílá nemoc“, ve které ztvárnil profesora Sigeliuse).

Ještě se svými kolegy z Vinohradského divadla natočil v roli továrníka Klase již dnes nedochovanou komedii ČARODĚJ (1918) Antonína Fencla, která byla jeho filmovým debutem. V němém filmu se objevil ještě třikrát. Do dvou z nich ho obsadil kolega z Vinohradského divadla František Hlavatý: melodramata MNICHOVO SRDCE (1921) a NEZNÁMÉ MATKY (1921; továrník Janota) a na samém konci němého období ztvárnil titulní roli v Innemannově dramatu PLUKOVNÍK ŠVEC (1929). Hlavní postavu legionáře plukovníka Švece si herec Bedřich Karen přenesl z prken Národního divadla.

Karen však filmu moc nevěřil a zezačátku jím opovrhoval. Proto se ve třicátých letech objevil ve filmu pouze třikrát. Vždy šlo o významné a kvalitní snímky a větší postavy: Jan Sladký Kozina v Innemannově dramatu PSOHLAVCI (1931), profesor Sigelius v Haasově BÍLÉ NEMOCI (1937) a proradný alchymista David Wolfram v komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH (1938) Zdeňka Štěpánka a Otakara Vávry. Ještě v roce 1940 přečetl komentář ke krátkometrážnímu snímku PÍSEŇ MLÁDÍ.

Ve znárodněné kinematografii se Karen uplatnil již více. Hrál generálního ředitele dolů Bachera ve Steklého dramatu SIRÉNA (1947), majitele továrny na sukno Aloise Knoppa v životopisném filmu Václava Kršky POSEL ÚSVITU (1950), ředitele Swertsa v Krškově životopisném snímku MIKOLÁŠ ALEŠ (1951), belgického krále Leopolda II. ve VELKÉM DOBRODRUŽSTVÍ (1952), stavitele Rubeše v dramatu ANNA PROLETÁŘKA (1952) Karla Steklého, amerického plukovníka Jacobse v Kadárově a Klosově dramatu ÚNOS (1952), představitele chemických závodů Smitha v Cikánově budovatelském dramatu VÝSTRAHA (1953), kardinála Pierre d´Ailli v dramatu JAN HUS (1954) Otakara Vávry, Dr. Riegra v životopisném Z MÉHO ŽIVOTA (1955), nesnášenlivého louňovického probošta ve Vávrově dramatu PROTI VŠEM (1956), profesora Heuera v komedii DOBRÝ VOJÁK ŠVEJK (1956) Karla Steklého a děkana právnické fakulty ve Weissově psychologickém dramatu TAKOVÁ LÁSKA (1959).

Jako biskup Dittrichštejn ve Vláčilově historickém dramatu ĎÁBLOVA PAST (1961) uzavřel Bedřich Karen definitivně svoji plodnou hereckou divadelní dráhu a již o poznání méně rozsáhlou filmovou kariéru. Karen také velmi často účinkoval v rozhlase, kde se jeho vypracovaný a skvělý hlas výborně uplatnil („Smír Tantalův“, „Námluvy Pelopovy“, „Kristus“, „Pygmalión“, „Křižáci“, „Bílá nemoc“ či „Hamlet“). V roce 1926 získal Státní cenu a později rovněž titul Zasloužilého umělce (1953) a Řád práce (1955). Bedřich Karen zemřel 21. srpna 1964 v Mariánských Lázních ve věku nedožitých sedmdesáti sedmi let.

Jaroslav "krib" Lopour