Odvrácená strana větru

Wellesov vztýčený prostredník. Novému Hollywoodu, italským neorealistom, divákom, sebe samému. Tématikou, skladbou (film within a film) a eklektickým strihom to docela pripomína iný experiment z tých čias: Hopperov Last Movie. Oba filmy sú, čo sa týka diváckej atraktivity, zhruba niekde na úrovni home-videa z mejdanu natočeného partou na horskej chate. V preklade: najviac si to užijú herci a štáb, ktorí boli pri tom. Pak logicky Welles fanatics, pretože ocenia všetky tie drobné nuansy, ktorými je film napechovaný (vzťah Bogdanovicha k Hannafordovi, Susan Strasberg v roli Pauline Kael, Lili Palmer ako Marlene Dietrich, staré esá z Mercury Theatre v obsadení). Obávam sa však, že pre drvivú časť ne-wellesovského publika to bude veľké trápenie. (03.11.2018)

Ja tu nebudem vypisovat siahodlhe komentare a ani vysoko odborne fundovane filmovo - teoreticke termity. Tu rad prenecham priestor clenom Klubu narocneho Diviaka, pardon Divaka a vystudovanym filmovym teoretikom -elitarom. REziser Orson Welles natocil svoj posledny kvalitny film The TRial z 1962, potom uz to bola bieda. Ono pan reziser ten film ani nedokoncil, dotocili film az Wellesovi fans, to hovori za mnohe  : 35 % (29.07.2021)

Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že se v roce 2018 dočkáme nového filmu Orsona Wellese nejspíš bych ho poslal rovnou do Bohnic. Ono se to ovšem skutečně stalo, sice to není 100% Welles, ale ti kdo pracovali na finálním obrazu filmu, se snažili opravdu poctivě, aby nesl co možná nejvíc z jeho vize. Co si budeme povídat, The Other Side of the Wind je šílený masakr, který každou chvíli skáče z jednoho obrazového formátu na druhý, barvy mění jako chameleon, úhly kamer jsou někdy tak šílené, že budete přemýšlet na koho co a kde se zrovna díváte a i přesto všechno je to naprostá bomba. Filmařina z toho totiž přímo cáká, je to jako dívat se na Felliniho na speedu, hlavní postava filmu je takový Welles/Hamingway, vhozený do surrealistického světa plného pronásledování, paranoii a exploitace. Z filmu je cítit, že se Welles potřeboval někomu vyzpovídat, tak proč ne rovnou jeho věrným divákům. Ačkoliv tahle zpověď přišla 33 let po jeho smrti, pořád má co říct a dokáže zase trochu víc poodhalit co se Wellesovi honilo v jeho posledních letech života hlavou. Co chtěl filmem říci si může vyložit každý po svém, já si z toho odnáším především tohle: The Other Side of the Wind je důkazem, že svět umělců potřebuje šílence jako byl Welles, bez nich by svět filmu byl obrovská nuda. (14.01.2019)

Orson Welles se nebál jasných a silných point, a proto předpokládám, že by jeho finální verze držela lépe pohromadě a rozhodně se neuchylovala ke zbytečným nepřehlednostem a zmatečnostem (ne že by se tak točit muselo vždy - jen předpokládám, že Welles by k tomu směřoval, protože to tak alespoň dělal jindy). I tak ale chytlavá podívaná se skvělými momenty a některými vtahujícími pasážemi. (11.12.2018)

Jako velký fanoušek Orsona Wellese jsem měl asi přehnaná očekávání, notně přiživená převážně pozitivními zahraničními recenzemi, ale ve výsledku mě The Other SIde of the Wind prakticky zcela minul. Beru, že Welles zkoušel něco úplně jiného, na druhou stranu si nejsem jist, jestli by s touhle podobou snímku byl spokojený. Možná by bylo lepší, kdyby zůstala jen ta aura prokletého díla. Paralelně uváděný dokument o (ne)vzniku filmu s názvem They'll Love Me When I'm Dead mě naopak bavil moc. (02.11.2018)