Sprej na vlasy

Verhoevenova variace na Rozmarné léto- do města přijede sourozenecký pár se stánkem rychlého občerstvení a (zejména ona) postupně totálně rozvrátí životy tří mladíků, které do té doby zajímaly hlavně jejich motorky (a o děvčatech spíš jen žvaní, nebo před sebou cosi předstírají). Až na to, že v tomto příběhu jsou mnohé změny nevratné a někteří si, narozdíl od plavčíka, majora a pana abbého, skutečně vrznou. (12.01.2014)

Povedal by som najhorší film Verhoevena, aj keď tu máme ešte aj Showgirls. Sledujeme iba mladícke dobrodružstvá troch motorkárskych kamarátov bez nejakej silnejšej nosnej línie. Všetko je len také ľahké, vzletné, postavy veľmi ploché, aj keď v závere dôjde aj na dvojicu dramatických situácií a snaha vyrovnania sa s tým. Do toho nechutná homosexualita. Pre Verhoevena to nie prvý holandský film o tejto látke, už si pomaly začínam myslieť, že bol g alebo bi. Čo by aj vysvetľovalo, prečo je v ďalšom jeho filme viac mužskej nahoty a dokonca aj mužskej sexuality než tej ženskej. (07.11.2019)

I s odstupem času jde o poměrně drsný a špinavý snímek, kde si Verhoeven dovolí to, na co mnozí režiséři ani nepomyslí. Evropské filmy byly a do jisté míry jsou odvážnější než americké (nepočítám underground). Naturalistické znásilnění jednoho ze tří motorkářů, dokumentárně nasnímané závody či neuvěřitelně realistické vymlácení restaurace Harmonie jsou působivé dodnes. K tomu výborná muzika (kromě těžce osmdesátkové T.Scherpenzeela) od Blondie po Iggyho Popa. R.Hauer ovšem příliš prostoru, jak by se očekávalo dle titulků, nedostal. (21.12.2012)

Syrový pohled do Nizozemska s Paulem Verhovoevenem. Z počátku hodně teenagerské, později se velmi silně měnící schéma přechází do dramatu o partě chlapců, kteří čelí současnosti a sami sobě. Přestože film působí ještě stále trochu amatérsky a nezkušeně, Verhovoevenovi se udržet příběh ve správných kolejích, i když mu ujíždí tempo. Herci jsou neznámý krom jedné výjimky (Rutger Hauer). (20.05.2009)

Z Verhoevena je tu cítit ta sebespokojenost, kterou se těšil po třech úspěšných filmových zářezech. Ambiciózně tedy rozjíždí jednu dějovou linii za druhou, každé se věnuje tak nějak dle nálady a do toho ještě cituje sebe ("Budeme to dělat jako v Tureckém medu."), Coppolu (pomeranče předzvěstí katastrofy) či Wylera (dle svých slov se snažil závody přiblížit zážitku z Ben-Hura). Dohromady je to tak nějak horko těžko poslepované, jakkoli jednotlivé scény fungují dobře díky Verhoevenově realizační bravuře, kdy se často snaží do jednoho záběru nacpat co nejvíce informací a herce přitom nijak nešetří. Ti jsou ale jinak dalším slabším bodem příběhu, protože šíleně přehrávaj a chovají se jak kdyby jim bylo osm. Což je ale jinak obecný problém (?) režisérových postav, který zjevně vychází z jeho misantropie. Navíc jeden z ústřední trojice vypadá jako mladý Anton Chigurh, díky čemuž se vám může snadno změnit celé čtení filmu. Asi chápu o co tady šlo, pokud to tedy měl být určitý rozklad a demýtizace post-greasařské motokultury, ale autora tady prostě převalilo vlastní velikášství a arogance. Zase na druhou stranu, jestli skutečně kvůli tomuto filmu nedostal Verhoeven na starost režii Return of the Jedi, tak si nemůžu stěžovat. Mimochodem po tomhle filmu vznikla prý v Nizozemsku Národní Anti-Spetters Komise, která si vytyčila za úkol znemožnit režisérovi financování jeho dalších filmů a to mimo jiné dle toho jakým způsobem zobrazuje gaye, ženy, policisty či náboženské zástupce. Verhoevena nakonec vyhnali točit do Států a neoficiálně vlastně založili Twitter. (01.04.2021)