Základný inštinkt

Úplně živě vidím spisovatelku Agathu Christie, jak sedí ve svém koženém křesílku a se zaťatýma pěstma sleduje Basic Instinct. Plným právem se bojí toho, aby ji nyní nepovažovali za ženu, vymýšlející si své knihy na základě pravdivých událostí. Vlastně by se měl bát každy spisovatel. Vždyť tenhle film, plný sexu, chtíče atd. ukazuje to, co nikdo nechce vidět (ba jo, kaťata Sharon Stone určitě ano). Tenhle film není pro mě jen ukázkou perfektně zvládnutých hereckých výkonů, pro mě je především vzorem při vyprávění na téma: "Perfektně zvládnutá atmosféra byla...". Takové jiskření je neuvěřitelné a Sharon zahrála svou zvrácenou Catherin jedním vrzem a předčila v mém jasnozřivém voku i Douglase... A to je co říct (31.10.2008)

Paul Verhoeven stojí za řadou kultovních záležitostí (Robocop, Total Recall, Hvězdná pěchota), spousty diváků má ovšem největší místo v srdci pro jeho Základní instinkt. A to nejen díky Sharon Stone, ale i díky výtečné práci s atmosférou, která výjimečně pracuje s očekáváními, skvělému vizuálu kameramana Jan de Bonta, ikonické ústřední melodii od Jerryho Goldsmithe, která zní v hlavě ještě dlouho po konci filmu a především díky které detektivní zápletce, která si s pravidly detektivek hraje tak trochu po svém. Stejně jako samotná Sharon Stone v tomto filmu je tak Základní instinkt nevyzpytatelný. Sharon Stone se díky Základnímu instinktu stala jednou z nejikoničtějších femme fattale v historii kinematografie, po Total Recall navíc definitivně mohla předvést, že se pod povrchem krásné ženy skrývá i schopná herečka, která v jedné roli dokáže vystřídat více poloh. Známý provokatér Paul Verhoeven se bez částečných provokací neobešel ani zde. Jako obvykle v roce 1992 nový Verhoevenův film způsobil pozdvižení, protože se Verhoeven opět nedržel zkrátka. Především co se týče sexuálních scén. Verhoeven přitom natočil thriller, který dokáže snadno evokovat třeba thrillery od Alfreda Hitchcocka, jde o ukázkový neo-noir, který dokáže krom ústřední zápletky rozvíjet nějaké osobní drama, skutečně šponovat atmosféru i přes fakt, že se vše zdá být předem očividné a především proti sobě stojí Michael Douglas a Sharon Stone s vynikající chemií. A díky tomu mohli mít všechny ty erotické pasáže takovou jiskru, jako by divák skutečně sledoval pár milujících se veverek. Ocenit se musí především scénář Joea Eszerhase, který skutečně přišel se zápletkou, která se z diváckého pohledu ráda objasňuje, klíčem je poté to, že Verhoeven by se nejspíš jen tak nechopil filmu, který by neměl nádech satiry. Ta možná v Základním instinktu není tak očividná jako u Robocopa či Hvězdné brány, je ovšem velmi snadné si pár lehkých náznaků všimnout. Především to ovšem skutečně funguje jako thriller, kde napětí skvěle funguje i v samotné závěrečné scéně, která opět ukázkově pracuje s očekáváními. Verhoeven těch kultovních filmů natočit skutečně dost, Základní instinkt je ovšem v jeho kariéře i dost možná nejvýraznější. Motivy sexu a smrti, bravurně budovaná atmosféra a jedna z nejbrilantnějších femme fatale v dějinách filmů, kdy tento film Sharon Stone definitivně nakopl kariéru naprostým právem. Ten parádní soundtrack Jerryho Goldsmithe je pak už jen třešničkou na dortu..... (23.03.2022)

"Moje kniha je skoro hotová. Detektiv je skoro mrtvý." Kdybych měl zemřít při orgasmu při souloži století se spisovatelkou Catherine, tak s tím rozhodně souhlasím a chci to hned teď. Jenže jak se mám srovnat se sarkastickým detektivem Nickem, když nejsem alfasamec, kterej v kokainovým oparu střílí turisty? Tentokrát si vybrala jeho. Nevadí, já se budu koukat. Nejednou. Mám totiž důvodný podezření, že ten film totiž dokonalej. Sexuální scény jsou žhavý, hudba znepokojivá, vtípky originální, automobilový honičky nadupaný, skákání na špek nápaditý a napětí by se dalo krájet ... teda sekat sekáčkem na led. Já jsem si to užil v roce 1992 v brněnský Scale i v roce 2023 v karlovarským Času. (14.07.2012)

Setkání s ženou již od dob křesťanství téměř bez výjimky představovalo osudové pokušení, smilstvo, hřích, svedení na scestí... a doplatil na to i Verhoeven. Na jednu stranu zažehl kariéru Sharon Stone, na druhou stranu svůj film zúžil na jeden jediný, onen přesnožkový flór, což ale filmu nesmírně ubližuje. Inu, to máte tak, když vám femme fatale, popř. žena vamp (typ smyslné svůdnice) „vystoupí“ z příběhu a přesáhne hranice filmu. (14.05.2009)

Vzhledem k tomu, že jsem to viděla po druhé ( a poprvé se mě to fakt nelíbilo) nesmím upírat tomuto film jeho jisté kvality - hudba a výkon Michaela Douglase a Sharon Stone. Jinak nic moc, prostě thrillerové béčko v hávu rádoby uměleckého vyjádření, k němuž to má fakt hodně daleko. Nehledě na to, že mě jisté rádoby psychologické scény skutečně rozesmívaly, což by asi neměly ( i když byly možná zamýšleny černohumorně, kdo ví). No a režie Paula Verhoevena je skutečně nenápaditá nicméně pevná v kramflecích, čímž jasně podtrhuje můj dlouholetý názor na jeho řemeslně dobře odvedenou práci. I když musím zase podotknout, že tento film se v jeho filmografii řadí mezi tu méně úchylnější část (tím samozřejmě nemyslím ono erotično, ale jeho obvyklé maxi brutalismo). Každopádně Verhoeven vytvořil dobrou tečku za osdesátými léty. Vivat koka, End of 80th's! (03.03.2003)