Podozrivá

Jihokorejský režisér a scenárista Park Chan-wook v roce 2003 mnohým vytřel zrak svým thrillerem Oldboy. Oldboy je z dnešního pohledu již prakticky vnímán jako kultovní klasika, Park Chan-wook se poté stejně jako například Bong Joon-ho či Ki-duk Kim zasloužil o to, že se jihokorejská kinematografie rozhodně nemá přehlížet. Na úspěch Oldboye se poté prozatím Parkovi úplně navázat nepodařilo, přesto zůstává vyhlíženým a plodným filmařem, kdy například jeho novinka Podezřelá bude Jižní Koreu reprezentovat na Oscarech v oblasti kandidátů na nominaci za nejlepší zahraniční film. Má ovšem Parkova romantická detektivka vlastně šanci?   Rozhodně potěší, že si Park po letech ponechává svůj výrazný rukopis, který je rozpoznatelný skrze nádherný audiovizuál či slabost pro černý humor, který jde často až na hranu. Parazit z roku 2019 prezentoval jeho tvůrce Bong Joon-hoa jako velmi schopného žongléra, který dokáže přehazovat balonky ztělesňující žánry a stejně jako právě Bong to působí dojmem, že Parker dokáže suverénně střídat přístupy i atmosféru.   Park Hae-il v hlavní roli detektiva Hae-joona podává velmi soustředěný herecký výkon, Hae-joon je poté zajímavě napsaný charakter, který se v průběhu vyprávění po setkání Seo-rae v podání Wei Tang musí bojovat se sebou samým, kdy cit začíná pomalu párat rozum. Ať už je samotné zkoumání případu sebevíc zajímavější, sledování morálních dilemat Hae-joona je ve finále ještě o chlup více vtahující. Zvláště když na první pohled ohraný námět Park dokáže opepřit nečekaným vývojem událostí.   Kamera Ji-yong Kima je neskutečně nápaditá a na film se díky ní krásně kouká, emoce dokáže správně poladit soundtrack Joa Yeong-wooka. Délku 138 minut si v jistých momentech film vlastně těžce dokáže obhájit, protože pár míst, které bez problémů mohli skončit na podlaze střižny a ničemu by to neuškodilo, se tu najde. K tomuto přesvědčení se snadno dostane i dramaturg amatér, film ovšem rozhodně nepůsobí dojmem prázdnoty a nevyvolává dojem, že se v něm nic neděje. Na to má Park až příliš es v rukávu.   V Podezřelé je snadné vidět něco jako ztělesnění platonické lásky, Park i proto k lásce přistupuje o poznání více krotce a méně ostře, než jak bylo vidno právě u jeho Oldboye. Do jisté míry tu Park vzdává poctu i svému oblíbenému filmařovi Alfredu Hitchockovi, jehož Vertigo ho kdysi vedlo k rozhodnutí o tom, že by se rád stal režisérem (Park má holt vkus). Nejen Hae-joon, ale i Seo-rae poté působí jako nečernobílé postavy, které mezi sebou mají bravurní dynamiku. Ve finále je vlastně těch kliček v příběhu možná až příliš a nespasí to ani přítomnost režisérské finesy.   Sympatické naopak i dlouho po filmu zůstává to, že Park vlastně mnohé neservíruje na talíři a hodně sází i na diváckou interpretaci (i když jí v oblibě nemá každý a většinou u některých svádí k nadávání do líného scenáristy). Právě motivy lásky tak paradoxně ve filmu spějí k samovolné interpretaci, přesně tak tomu je i u samotného termínu láska. Skryté významy navíc poodhalují motivace postav a nenávratně připravují půdu pro dějové zvraty, působí to tak dojmem, že tenhle romantický thriller o touze je skutečně dílem tvůrce, který se strašně moc snaží být perfekcionista. A i přes pár vad na kráse je jeho Podezřelá jednoduše povedená záležitost.   Park Chan-wook Podezřelou poprvé uvedl na letošním Filmovém festivalu v Cannes a získal na něm cenu za režii. A to naprostým právem. Podezřelá není dokonalá, je ovšem tak bravurně uchopená, že má člověk pocit, že cena za režii skončila v dobrých rukách. Dost možná i proto, že v rámci Podezřelé nejspíš Park představil svou něžnější stránku. A ta je super.... (17.09.2022) (menej) (viac)