Paríž, 13. obvod

Portrét generace, pro jejíž životy je příznačná nestabilita práce, bydlení, vztahů i identity (fragmentarizované digitálními technologiemi). Portrét světa, v němž ke splynutí dochází jen při sexu. Jinak jej charakterizuje oddělenost, zvýrazněná split screenem nebo četností konverzací na dálku, a kontrastnost, stále zpřítomňovaná i černobílou kamerou. Stejně jako životy postav, neukotvených, nacházejících se stále v pohybu, taky Audiardova milostná paneláková lyrika postrádá pevný bod, okolo něhož by se všechno točilo. Perspektivy se neustále střídají a mikropříběhy začínají nanovo (jako v mnohadílném seriálu), rytmus je nepravidelný, vztahy pomíjivé. Něco stabilnějšího vzniká velmi pomalu, jaksi mimochodem. Jen očekávání, zda nakonec něco vznikne, pozornost po celých sto minut neudrží. Musíte se napojit na hrdiny. Díky skvělým hercům a senzuální kameře, zohledňující víc fotogeničnost lokací než sociální rozměr života v určité části Paříže, to jde poměrně snadno. Závěr, přicházející bez hlubšího prozkoumání mnoha nastíněných témat (např. tíže kulturních tradic a rodinných i osobních traumat), je ale banální, a zpětně se jako takový jeví celý film, který u klišé spjatých s citovým životem mileniálů začíná i končí, aniž by nahlédl za ně. 70% (19.11.2021)

O české spisovatelce Petře Soukupové se říká, že vzhledem k povaze jejích románů, kterými jsou výlučně vztahová dramata, nezanechávají její díla na čtenáři žádnou hlubší stopu - příběh po čtenáři prostě jenom tak steče, aniž tento by si o pár měsíců později pamatoval, čeho se vlastně týkal. Neznám filmografii Jacquese Audiarda, ale Paříž, 13. obvod po mně prostě jenom tak stekl. Mihlo se v něm několik postav, o nichž víme jen o něco málo víc než to, jakou roli mají k ústředním postavám. Nic zásadnějšího z toho neplyne, kdybych ho neviděla, nic se nezmění. Navíc i nedlouhá 105minutová stopáž s mým ADHD v kině solidně zacvičila. Kdybych neznala věk režiséra, mám to za zajímavý studentský film. V sedmdesáti už by ale mohl mít i trochu vyšší ambice. Ještě se rozmyslím, zda hodnotím na 3, nebo na 2 hvězdy. (20.04.2022)

Krásný film, který lehce připomene poetiku Sofie Coppoly, nicméně ve zcela odlišném (a zároveň intenzivnějším) duchu. Magická hudba ve spojení s nádherně nasnímanou černobílou Paříží přichystá skoro až "allenovský" zážitek, ve kterém se vztahy ústředních hrdinů proplétají a zamotávají takovým způsobem, jaký jsem dlouho jinde neviděl. Osobité a citlivé drama se silným koncem. 80% [KVIFF 2021] (23.08.2021)

Francouzská Číňanka Emilie z call centra, její spolubydlící černoch Camille  učitel literatury a realitní makléř, jehož kolegyně Nora radši ukončí studium, protože si ji lidé pletou s hvězdou sex chatu Amber, kterou se tedy následně snaží poznat. Vztahový propletenec ve francouzském dramatu, dokonce odvážně v černobílém. Jednoduché, autentické, nic hloupého a výborně  natočené. Od dob Schindlerova seznamu asi  první film, kde mi ta černobílá kamera sedla, technicky na jednotku. PS: je zvláštní jak se čím dál víc zmenšují rozdíly mezi filmovou erotikou mainstreamu  a pornem, a to tu nehrají žádné no name, ale třeba  Noémi Merlant. (25.03.2023)

Nesmírně elegantně režírovaný snímek zkoumající milostné a vzájemně propojené osudy tří pařížských třicátníků. Zkušený filmař Jacques Audiard dokazuje, že má stále prst na tepu doby a moderní kinematografie a že má cit pro psaní inteligentních a současně plně věrohodných dialogů a pro budování přesvědčivých a propracovaných postav. Zároveň skvěle vede herce a výtečně pracuje s hudbou. Skvostná je i černobílá kamera, nabízející nejen velmi esteticky nasnímanou erotiku. Některá rozehraná témata působí trochu nadbytečně, nicméně film i tak jako celek funguje nadstandardně dobře. (28.08.2021)