Mezičas

V textu typický Hubač - často frázovité papírové dialogy, mnohdy rovnoběžné nebo i přímo se míjející s realitou (ovšem trefná Vinklářova poznámka, že box dnes chtějí dělat jen Cikáni by asi v roce 2010 měla velké potíže se zachováním v konečné podobě dílka), inscenované často v laciných studiových kulisách. Boxerské realie a bezprostřední výkon Ivana Luťanského (vedle násilně chlapáckého Haničince, jemuž jsem to nikdy moc nevěřil) mne však nadmíru potěšily. (13.09.2010)

Promarněný herecký potenciál na zbytečně dlouhou vztahovku, sepsanou podle všech možných klišé. Navíc prosadit se v boxu chtěli mladí někdy ve 30., 40. letech, ale tohle jsou raná léta osmdesátá, mankote! Kdyby Luťanský chtěl být třeba fotbalistou brankářem, a nešlo mu to a vždy zavinil gól do vlastní sítě, věřil bych tomu nějak víc. Také vztah s bratrem je podle všech klišé přihrádek, i když skvěle zahraný. Dobrá je i scéna se synem u klavíru při zpěvu lidových písniček (ačkoliv podezírám tvůrce, že ji tam museli dát, neb v té době komunisté zase razili lidové písničky pro soudružnost státu). Ale je toho zkrátka málo, čím film na té velké ploše nakonec zaujme. Navíc zbytečně dlouhý film klame tělem i pokud jde o téma - nakonec zjistíme, že celou dobu nešlo o vztah otce a syna, ale o vztah dvou bratrů. (11.03.2013)

Vždycky jsem si myslela, že má Ivan Luťanský o něco jemnější hlas. Ale to jenom takový drobný detail. Tomuto příběhu by sedlo, kdyby šel ještě více na dřeň. Některé situace mohly být ještě o něco vyhrocenější. Scénu Haničince a Luťanského u klavíru jsem sledovala téměř bez jediného dechu. Kdyby nebylo výkonů herců, tak půjdu se svým hodnocením dolů. (11.03.2013)

Čekal jsem od toho víc. Když v hlavní role bratrů hrají Lutanský a Dlouhý, přičemž první z nich hraje černou ovci rodiny a má v oblibě box, myslel jsem si, že by to nemusela být nuda. Jenže je to nudně natočené. Občas přijdou dobré momenty když se blíží nějaký rodinný konflikt zavrhovaného syna se svým přísným a neoblomným otcem Haničincem anebo když Dlouhý uvěřitelně adoruje svého staršího bratra jako svůj nepřekonatelný vzor. Jenže takových silných scén je ve filmu nemnoho. Za nedostatek hlavně považuji to, že tvůrci příběh nijak negradovali a ani nijak nevyhrotili. Za dobré obsazení se to vyplatí vidět, ale jako psychologické televizní drama to přece jen selhává. 60% (08.01.2012)

Výchozí situace tohoto nelehkého rodinného čtyřúhelníku spočívá v neschopnosti vzájemného porozumění a pochopení. Zásadový otec zavrhl svého staršího syna, který jen těžce hledá cestu zpět. Rozpadá se mu manželství, ztrácí jistotu v profesi, upadá do depresí a nepřijímá nabízenou ruku od mladšího bratra. Otcova o několik let mladší manželka rezignuje na milosrdnou lásku a chce života užívat naplno. Mladší bratr touží po vyrovnaném sourozeneckém vztahu, za nějž je schopen obětovat cokoli. A v tomto propletenci sledujeme marnou snahu hlavního hrdiny převrátit dosavadní život naruby, stát se tzv. "lepším člověkem", získat ztracenou naději a najít opět místo v otcově srdci. Nacházet nedostatky v Hubačově scénáři považuji za zcela bezpředmětné, naopak se tu projevuje autorův geniální smysl pro dramatickou vyhrocenost příběhu a perfektně rozparcelované postavy, z nichž každá má svůj zvláštní význam. Herecké obsazení je přehlídkou mistrovských kreací: vedle vynikajícího Petra Haničince v nelehké roli zrazovaného a zrazujícího otce se veškerá pozornost sbíhá k dnes již bohužel předčasně zvěčnělým příslušníkům tehdejší mladé generace, k Ivanu Luťanskému a Vladimíru Dlouhému; tato slova ovšem beze zbytku platí i o dalších (Vinklář, Balzerová, Veškrnová, Bohdanová, Bartoška, Heřmánek, Langmiler). Domnívat se, že tato nadprůměrná televizní hra patří v rámci režijní tvorby Jiřího Adamce k zanedbatelným okamžikům, je výsledkem krátkozrakého a značně zúženého diváckého vnímání, protože ve skutečnosti se jedná o jeden z jeho naprostých vrcholů. Nejen na Adamcově osobnosti lze demonstrovat paradox vlastního talentu. (05.09.2010)