Ma Rainey – matka blues

„Čierne dno Ma Raineyovej” , je jednou zo 4. piesní, ktorú má v jednom dni naskúšať i nahrať, zároveň, päť-členná skupina, zložená zo štyroch muzikantov a jednej speváčky, »Matky Blues« , pričom zrovna trumpetista asi najviac zo všetkých « vystrkuje rožky » , pretože zrejme očividne chce niečo viac dokázať, než, povedzme títo ostatní, ale nič momentálne nenasvedčuje tomu, že tento deň bude prebiehať v naprosto pokojnom a harmonickom duchu, keďže ostrejšie výmeny názorov medzi členmi akosi iba pribúdajú, a to ani nehovoriac o tom, aké nemilé prekvapenia sa na nich neskôr práve chystajú, kedy to nie je extra nič príjemné, čo si to vlastne ten "nevyspytateľný" Levee Green potom pre kolegov na záver prichystal... ? Dá sa podotknúť, že si ho neustále len doberajú, ale to určite ešte nemusí byť hlavný dôvod na to, aby sa rozhodol podniknúť takýto tragický čin, že medzitým to zatiaľ dosť iskrí s Dussie Mae v zákulisí, ktorá tíško sleduje muzikantské dianie, alebo niektorí tiež okorenia atmosféru svojimi niekdajšími príbehmi, odkazujúcimi k dejinám Afroameričanov v Spojených štátov amerických, keď stopercentne vtedy nemali na ružiach ustlané, skôr naopak ! Naprieky robí najmä extrémne tvrdohlavá Ma Rainey, okolo ktorej sa to v podstate celé točí, ktorá si súčasne diktuje i svoje vlastné podmienky. / Snímok je spracovaný podľa divadelnej hry Augusta Wilsona, čo je na ňom i výrazne vidieť, pretože sa takmer vôbec nepohneme z nahrávacieho štúdia, kde je ináč dej i najviac situovaný. Táto skutočnosť mi ani neprekážala, keďže som sa predovšetkým sústreďoval na mimoriadny herecký výkon Chadwicka Bosemana, to jest, nebol absolútne žiadny čas na zaznamenanie akejkoľvek nudy, ktorá sa našťastie nikdy nedostavila, lebo ani nemala kedy, lebo týchto (ne)príjemných 90 minút, mi vskutku ubehli jedným rázom, ako voda, že som sa ani nenazdal, a už prišli záverečné titulky, tak ma snímok pohltil ! Zručne mu sekundovala Viola Davis, ktorá ale na seba pútala príliš veľkú pozornosť, ale i napriek tomu ju svojim bravúrnym herectvom pomerne rýchlo uzemnil citovaný Boseman, ktorý by mal minimálne obdržať posmrtnú nomináciu na Oscara, ak nie rovno i »zlatého plešivca« ? Za svoj strhujúci výkon, by si ho isto zaslúžil, i keď mu to môže byť teraz už jedno ! Zvyšný ansámbel by som taktiež pochválil, najmä pianistu Toleda, ktorému prepožičal tvár Glynn Turman. Jeden z tých lepších, filmových úžasov, tohto absurdného roku ! (24.12.2020)

Na snímku Ma Rainey - matka blues mi během projekce něco nesedělo - zdál se mi jakoby "nevyvážený". Herecké výkony Violy Davis a Chadwicka Bosemana, ale i dalších členů kapely jsou bez debat povšimnutíhodné, avšak příběhově mi film přišel jako jakýsi prvoplánový výjev z jednoho (ne)všedního dne ze života afroamerických umělců v roce 1927, na čemž má jistě podíl skutečnost, že se jedná o adaptaci divadelní hry. Film je plný dialogů a (nepřekvapivě) i hudby, a obsahuje dva až tři silné momenty, nicméně jsem měl i přesto celkem problém soucítit s postavami a vžít se do nich. Výtvarná stylizace a kostýmy se mi opravdu líbily, měl bych akorát výtku k místy viditelnému (buclatému) kostýmu Violy Davis. (21.04.2021)

Zatraceně dlouhých devadesát minut o vzniku jedné nahrávky zpěvačky Ma Rainey. Viola Davis mi tu byla strašně nepříjemná - nejen svým chováním vůči kapele, svému synovci a neteři a nahrávajícím, ale zejména svými gesty, dikcí, make-upem... Líbilo se mi prostorové rozdělení na sklep (kde se odehrávají rozhovory černošské kapely o rasismu), nahrávací studio a na špičce sedí ty dva běloši, co to všechno mají pod palcem. Film věrně zachycuje atmosféru chicagského léta, kdy je vzduch tak hustý, že člověka naštve poletující komár, natož týpek, co vám šlápne na botu. (12.04.2021)

Filmová výzva, žánry - Hudební. Domníval jsem se, že tam bude příliš mnoho hudby a zpěvu a málo slov. Bylo tomu přesně naopak - divadelní předlohu lze cítit od prvních minut a smršť dialogů na sebe nenechá dlouho čekat. Panuje mezi nimi značná nevyváženost. A utkvěl mi jeden silný monolog, ten je v podání Chadwicka Bosemana vskutku oscarový. O hereckém mistrovství Violy Davis nepochybuji, takže i její nominace je logická a oprávněná. Stejně tak rozumím tomu, že mezi nejlepší filmy tento snímek zařazen nebyl. Tři hvězdičky jsou adekvátní. (17.04.2021)

Mohla se pochlubit majestátním frázováním a silným hlasem, jejím stylem se prý inspirovali Louis Armstrong nebo Janis Joplin. Co na tom, když je tahle „matka blues“ plná dialogů o životě, rasách nebo umění, které nám ovšem nic moc nedají? Pochopitelně se na pozadí setkání v nahrávacím studiu v Chicagu dotkneme nejrůznějších bolístek Afroameričanů, pěkně pozvolna a od podlahy, protože vše začíná a končí u rasismu. Takže bacha, Akademici. Navíc se tvůrci zoufale drží divadelních základů. Ačkoliv je bluesová zpěvačka tak „nahoře“, že nahrává alba pod záštitou bílých producentů, tohle setkání kvůli několika neshodám nedopadne dobře. A to i kvůli egoistickému a zároveň naivnímu trumpetistovi, kterého ztvárnil pohublý Chadwick Boseman (výkon fajn, ale víc než fajn nikoliv). Herecky role sedla také potící se a přehnaně namalované mašině Viole Davis. Výsledek je ovšem strnulý, chybí mu energie i tempo. Místo toho, aby se v závěru blížil nějakému vrcholu, se divák jen ušklíbne, že je vlastně dobře, že skončil. Dvě až tři hvězdy. (07.04.2021)