Ária

Těžko hodnotitelné - operní árie jsou něco tak neuchopitelného, že jejich působení na každého jedince je diametrálně odlišné. Další otázkou je, zda vůbec jde tuto hudbu zmuchlat, prohnat dráty a reprodukovat pomocí televize. Na druhou stranu kladně hodnotím odvahu režisérů typu Altmana či Godarda... a také telefonát Woodymu. :-) (03.01.2008)

Ještě mi běhá mráz po zádech z té poslední árie, kde John Hurt otevíral pusu, ze které mu zpíval Enrico Caruso. Nádhera a mrazení, sehnal jsem to na DVD v USA za 64 US Dollars, clo za 223 Kč, ale ta krása za to stojí. Kvalita, remastered Dolby Digital 5.1, nahé Bridget Fonda, Elizabeth Hurley i jiné plus ta hudba, ta nádherná hudba, která tu přetrvá až my tu nebudem. Mladičká Tilda Swinton, nedostala náhodou loni Oscara? Tady jí moc nebude a už září stejně jako umění všech zúčastněných - co se udělá z radosti a krásy, to přetrvá věky. (05.04.2008)

Un ballo in maschera (N. Roeg) * ; La Forza del Destino (Ch. Sturridge) *** ; Armide (J.-L. Godard) * ; Rigoletto (J. Temple) *** ; Die Tote Stadt (B. Beresford) *** ; Abaris ou les Boréades (R. Altman) *** ; Tristan und Isolde (F. Roddam) *** ; Turandot (K .Russell) **** ; Louise (D. Jarman) ** ; Pagliacci (B. Bryden) ** (29.11.2011)

Příklad ryzí postmoderny. V tomto výjimečném případě však je pro mě postmoderna akceptovatelná, protože organicky vychází z celého projektu: 10 árií, 10 pojetí, 10 režisérů. V zásadě nešlo (na rozdíl od obdobného, avšak animovaného snímku L´Opéra imaginaire) o to, ilustrovat konkrétní árii, natož konkrétní operu. Ukázalo se však, že postmodernistická volnost (a svévolnost) vedla spíše do slepé uličky - jako v případě rádoby "komicky" ztvárněného Verdiho Rigoletta pod taktovkou Juliena Templa. Ani Ken Russel s nejslavnější (bohužel, už reklamně profláklou) árií Nessun dorma z Pucciniho Turandot se zrovna dle mého názoru nevytáhl a jeho prvoplánová, maringotkově nablýskaná verze mi skutečně hodně vadila. Ostatní bylo dobré, Therese Russell v uniformě albánského krále Zoga (opět čirá postmoderna) rozkošná. Za nejlepší pokládám Altmana a jeho sarkastické Les Boreades (Jean-Phillippe Rameau) - tentokrát nikoli coby postmoderna, nýbrž pronikavý symbolický výjev ze špinavého, prohnilého rokoka (důraz na genitálie a sekundární pohlavní znaky je v tomto případě navíc hrozivě aktuální - včetně dalších sociálních konsekvencí). A dojala mě Depuis Le Jour z opery Louise (G. Charpentier), jak ji minimálními prostředky vystřihl r. Derek Jarman - ano, sice na hraně sentimentality, avšak stylově čistě a se dvěma dokonale vybranými představitelkami - starou, leč zářící dámou Amy Johnson a mladičkou, samozřejmě zářicí Tildou Swinton. - Ke špičkové hudební stránce pochopitelně nelze mít jedinou výhradu. Navzdory podnětnému uměleckému zážitku však nedávám plný počet bodů, poněvadž ten si zaslouží už výše zmíněná L´Opéra imaginaire. (26.04.2011)

Čekal jsem 10 uměleckých videoklipů, dostal jsem je. Jen mě trochu zaskočilo, že se jich většina soustředila vyloženě jen na atmosféru - na úkor příběhu. Což neříkám jako mínus, ale jen jako fakt. Jednoznačně nejlepší (*****) je podle mě Roddamův klip (7. v pořadí), ale dobré (****) jsou i klipy od Roega (1.) a Sturridge (2.). Zbytek hodnotím jako průměrné až podprůměrné věci (eventuálně jako nepochopitelné podivnosti - Godard (3.)). Každý klip je ale každopádně něčím zajímavý, zaslouží si pozornost. Snad jen kromě Altmana (6.). :) (26.01.2010)