The Doors

Stone vytvořil totálně strhující a maximálně vtahující pojednání o The Doors, kterému řada domněle pravověrných a samozvaných strážců odkazu vytýká, že není stoprocentně věrný reálným událostem. Při tom sami členové kapely a několik dalších lidí vydali každý své a příznačně v jednotlivostech se odlišující pojednání o tom, jak prožívali chvíle po boku Jima Morrisona. Stone příznačně ve své vizi Morrisona vyobrazil jako americkou verzi básnického boha, který sestoupil mezi hříšníky a podlehl mystériu života, pokušení substancí a vábení smrti. Stoneovo evangelium možná z hlediska strážců odkazu platí za apokryfní, ale právě že coby autorské pojednání a dílo mistra svého média zůstává dodnes neskutečné v tom, jak na plátno otiskuje a do diváků vnáší mýtus Morrisona i celého étosu Boha rocku a dobové kultury. Ačkoli zdánlivě skládá konvenčně chronologické vyprávění, vytváří namísto obyčejné biografie maximálně imerzivní impresi nikoli toho, jak se konkrétní momenty udály, nýbrž jak působily, potažmo jak mají působit v rámci Morrisonovy legendy. Za tím účelem Stone rozvinul svůj nový útržkově impresionistický styl prolínajících se záběrů, střídajících se rychlostí snímání, vychýlených úhlů kamery a postprodukčních úprav, který se svými dvorními spolupracovníky, kameramanem Robertem Richardsonem a střihači Davidem Brennerem a Joem Hutshingem, dovedl následně do maxima v "Takových normální zabijácích". Stejně jako v jejich případě také "The Doors" svého času nebyly adekvátně přijaty, ale tím spíš fascinují a uhranou dnešní diváky. A na plátně je to naprosto intenzivní zážitek, který publikum převálcuje, zaplaví i vysaje. (07.01.2023)

Val Kilmer je více Jimem Morrisonem než byl Morrison sám. Snad každičký vlas z jeho kštice vlaje přesně tak jak by měl. Neuvěřitelný výkon, který nezůstal osamocen. Třeba takový Kyle MacLachlan totiž také nijak herecky nezahálí. Stone dokázal nemožné a daří se mu dostat i střízlivého a neomámeného diváka do psychadelického transu. A nechává ho plout po oceánu geniality Morrisonových textů. Prostě jeden génius se podíval zblízka na zoubek jinému géniovi a vzniklo geniální dílo, které předběhlo svou dobu o tolik koňských délek, že ještě ani po sedmnácti letech nebylo patřičně doceněno. A možná, že ani nikdy nebude, protože na něm vlastně vůbec nic nadčasového není a vidí to v tom sotva pár diváků. Kdo ví? (15.08.2008)

Ve své rozpolcenosti jsem velkým fanouškem tvorby The Doors, ale zároveň nesnáším prostředí, ve kterém vznikla. Osobně si totiž nemyslím, že drogová závislost je tím jediným správným krokem ke svobodě. Já zkrátka žiju pomalu a doufám, že umřu přiměřeně stár. Jim Morrison si zvolil rychlejší cestu a pan Stone se po ní vydal. Mělo to zábavné okamžiky, třeba orál od Nico nebo zapálení přítelkyně ve skříni, ale já bych ke spokojenosti potřeboval více záběrů z povedených koncertů. Ve filmu jsou však vidět jen ty nejkontroverznější kousky z Jimovy palice a to zase tak velká zábava není. Naštěstí v podstatě po celou dobu v pozadí, v popředí či odněkud jinud znějí tóny dokonalé hudby The Doors. Nepatřím však mezi nadšence z Kilmerova zpěvu a myslím si, že okradení skladeb o Jimův hlas nebylo šťastnou volbou. Přesto díky za to, že film o této legendární kapele s věčně provokujícím frontmanem spatřil světlo světa. (02.12.2013)

Oliver Stone může zřejmě natočit libovolný příběh libovolného člověka odehrávající se v libovolné době na libovolné planetě... A výsledek bude vždycky působit autenticky. Fascinující. The Doors je další takový film. Stone za pomoci hudby, ďábelského Vala Kilmera, Richardsonovy kamery a bůhvíčeho dalšího dokáže i diváka, který v životě neměl cigaretu, natož drogu (tj. třeba mě), zavést na omamný výlet do psychedelické pouštní krajiny divů, koncerty v narvaných halách mu ukazuje skoro jako nějaké starořímské orgie, nechává ho, aby bez dechu poslouchal zfetované monology a dialogy a smysl si v nich našel sám... A navíc toho tolik řekne nejen o hudební skupině, ale i o době a zemi, v níž hrála! Vážně zírám. (12.01.2014)

Magický a uhrančivý film. Léta jsem ho míjel z obavy, jak si s Doors, mojí oblíbenou skupinou, O.Stone poradil. V.Kilmer je sázka na jistotu, výborný zpěvák, byť v určitých pasážích jsem slyšel více jeho, než Morrisona, ale celkově se dokázal s postavou sžít maximálně. Snové obrazy plné symbolů, které se proměňují v jeden nekonečný videoklip, jsou natočeny s bravurou a vytříbeným výtvarným cítěním. Snad jen R.Scott nebo P.Greenaway by dokázali podobně, ale po svém natočit ono halucinogenní šílení na jedné straně a meditativní rozjímání na straně druhé. Sedni na hada a vydej se do pouště nekonečným mořem dun, s fialovým sluncem nad hlavou, purpurovými mraky a hvězdami nade vším blyštícími se jako slzy ještěřího krále. Chytlavé písně s drsnými texty znovu zasáhnou diváka naplno, jedno zda při tom sleduje krajinu, město, koncert nebo pohansko čarodějnický rituál. Všechna špína světa - války, hlad, chlast, drogy, neustálé hranice a přistřižená křídla... Volná láska, divoký sex, osvobozující nahota a květiny. Stone namíchal efektní drink, který chutná skvěle již na první napití. (09.08.2011)