Purpurová farba

Vůbec nechápu, proč je film odvyprávěný takovým způsobem, jakým odvyprávěný je. Úvodní "dospívající" půlhodina byla naprosto brilantní. Spielberg rozjíždí nekompromisní drama a ukazuje high class filmařinu. Jen si všimněte, jak působivě vystavuje během prvních 30 minut napětí. V momentě, kdy se však posouváme o nějaký ten časový úsek dál a hlavní hrdinku přebírá pod herecká křídla Whoopi Goldberg, mění se, pro mě zcela nepochopitelně, drama o rozdělení dvou sester na roztříštěné a nesourodé vyprávění o životě černošské komunity. Co hůř, dramatické momenty jdou zcela do pozadí a žánr chvílemi koketuje téměř s groteskou (hrnec spadne na hlavu, člověk propadne střechou atd.). Emoce a prožívání osudu hlavní postavy jsou díky tomu silně potlačené a z ambiciózního dramatu je bezkonfliktní limonáda bez většího režijního rukopisu velkého Stevena. Závěr, snažící se naplnit očekávaný oblouk, zas trochu nakopne ospalý a znuděný děj, ale rozpačitý dojem z celku moc nezachrání. Opravdu nechápu, jak se to mohlo stát. V úvodu jsem byl neskutečně nadšený, o 2 hodiny později již jen spokojený, že je konec. 6/10 (19.10.2017)

Šílené široce rozkročený příběh, který poprvé odhaluje jednu ze Spielbergových slabin - pokud má pocit, že vypráví důležitý příběh, má strach, aby k němu byl dostatečně uctivý. Tím se často lapí do pasti přílišného sentimentu, zbytečně dlouhých jímavých scén a neschopnosti vypustit některé sekvence za účelem trochu ten film zkompaktnit. Zde navíc nepomáhá to, že každá scéna má jiné tempo a skladatel hudby Quincy Jones vůbec nezná míru, takže v naprosto nevhodných momentech se tam vzletně točí orchestr tří set nástrojů jak v ruskym budovatelskym filmu. Kdyby to skončilo bravurní (leč hodně teatrální) gospelovou vložkou, skrze kterou se v rámci jednoho prostoru propojí hned několik příběhů, jsem podstatně spokojenější, ale bohužel je to Spielberg, takže to nepůjde bez závěrečného loučení v Šedých přístavech. Dost mě ale překvapilo, jak je příběh tolerantní a trpělivý s postavou Dannyho Glovera, která zaslouží viset od své první scény. (05.12.2021)

Z mého pohledu jeden z méně úspěšných Spielbergových humánních projektů. Napřed to nejhorší: závěr je šíleně natažený a přecukrovaný. Má to reálný základ ve faktu, že na stáří se člověk stává pokornějším a smířlivějším, ale jednak ne každému je takové prozření dopřáno, a jednak až taková selanka to zase není. --- Jinak je to dobré a zajímavé. Životní příběh jedné černošky z Georgie (nebo Severní Karolíny, ve filmu jsou odkazy na obě místa) od začátku do třicátých let 20. století. Otázka rasové diskriminace s výjimkou jedné scény zůstává v pozadí. Je to spíše o bídě a surovosti, kterou si černoši přivezli nejspíš už z Afriky a v Americe dosud neměli dost času a příležitostí se z ní vymanit. Hrozné, a nevím nevím, zdali bych si v té době a na tom místě přál, aby mí černí spoluobčané bez překážek vykonávali své volební právo. --- Ve srovnání s nedávno viděným Taylorovým The Help je tohle vyprávění nekonečně realističtější a hodnotnější. Při vší hrůze vidíme, že černoši mohli mít majetek, mohli si vydělat, někteří docela prosperovali, a jakýsi pokrok pozvolna dorazil i k těm méně přičinlivým. Politická práva ovšem neměli, ale když to porovnám, jejich šance na důstojnou existenci byly přecejen vyšší, než jaké měli moji rodiče za Husáka. Nemyslete si, velmi mnozí to měli tak neodčinitelně kádrově polepené, že změnit barvu kůže - tedy vstoupit do partaje - nemohli o nic snadněji, než ti černoši. A velmi často to nebyli ti nejzabedněnější a nejhrubější mezi námi, nýbrž zrovna naopak. --- To srovnání mě jen tak napadlo, když ke mně dorazila zpráva o úspěchu Purpurové třešničkové partaje v posledních volbách. Někdo se negrem narodil, a jiný jím zkrátka chce být. (11.11.2012)

║Rozpočet $15miliónov║Tržby USA $98,467,863║Tržby Celosvetovo $106,700,000║ Výnimočný režisér, jedine tak sa môže nazvať Steven Spielberg, lebo jeho prvý vážny film mu vyšiel nadmieru výborne, aj keď to nie zrovna tak pútavé pre široké publikum ako jeho doterajšie filmy. Tu sa zameral na vnútornú hĺbku príbehu a v každom malom detaile postupne pretvaruje tento snímok v jeden silný celok životnej mozaiky. A za to že si nevybral zrovna ľahkú tému na spracovanie, mu patrí veľké uznanie, po umeleckej stránke je film silným prínosom a sondou do sveta, kde to až tak moc nie je zdokumentované. Aj keď práve Oscaroví Akademici boli proti oceneniu tejto snímky ale tak to už býva zvykom, že tie filmy čo niečo vnútorne silné prinesú alebo poukážu na niečo ľudské či moc citovo devastujúce, je v tomto smere dosť často radšej obídene bez povšimnutia. V príbehu nám Spielberg ponúka nevšedný pohľad do života čierneho obyvateľstva na Americkom kontinente na začiatku 20.storočia. _Maskérska práca je tu dokonale využitá, lebo dej sa tu odohráva v rozmedzí 30 rokov a u takého Danny Glovera ani nehovoriac u neho je zmena najviac badať, zo začiatku ako namysleného mladíka som ho nespoznal až detailnejšie rysy tváre my napovedali že je to starý známy frfloš Murtaugh so Smrtonosnej zbrane, ten dal do svojej úlohy sebazahladenosť a citovú neústupnosť k ženám okrem jedinej vždy obdivujúcej speváčke Shug Avery(Margaret Avery), až po tom čo ho opustí dlhoročne ponižovaná žena, u nho konečne nastane prerod k starcovi čo si uvedomuje svoje chyby a aspoň malou pomocou sa pokúsi zmieriť útrapy čo za tie roky spôsobil. Prekvapením je výkon herečky Whoopy Goldberg v úlohe stále ponižovanej otrokyne v domácnosti pána nadradeného. Zahrala tichučkú chatrnú postavu, jedným slovom bez života umocnené to je jej prázdnym pohľadom, až to je priam zdrvujúce pozerať sa na útrapy v jej živote, popri tom si tu svoje odbila aj "zatínajúca päsť" Oprah Winfrey ako spočiatku neústupná pani domu aby ju pri jej pýche nakoniec zničila a zrazila k zemi nadradenosť bielych, čo je v tomto slede medzi nadradenosťou bielych nad čiernymi vykreslené len okrajovo, hlavná téma je vzťahy medzi čiernym obyvateľstvom a osočovanie medzi sebou. /90%/ (03.02.2008)

Purpurová barva je příběh o ošklivém káčátku, které i přes ty největší útrapy dokázalo přežít. S použitím lehce patetických vět se dá říci, že je to film o pošlapané lidské důstojnosti a jejím těžkém znovunalézání. Film je to klidný. Tuto mírnost naruší dvě scény, které jako by vypadly z nějakých žánrových filmů (rvačka v baru a zpívající průvod na konci). Dodávají příběhu pravý černošský nádech, směs doutníkového kouře, smutného blues a gospelů. Snad jen ten happyend mohl být méně rozesmátý. Tak už to má ale pan režisér rád. (26.10.2006)