Dlhaňa

Když uvážím, co to asi znamenalo žít v Leningradu v čase druhé světové války a krátce po ní, zdá se mi Balagovův film, po stránce vykreslování (po)válečných hrůz s tím spojených, poměrně střídmí. Zkázu a utrpení je tam cítit v každé scéně, ale neměl jsem dojem, že by se v tom vyžíval. Co mi moc nesedlo je zápletka, která se v těchto kulisách odehrává. Měl jsem dojem, že autor až příliš vsadil na postupy popsané v slavné publikaci Manuel de la création d’un film artistique. Jinak bych ale řekl, že Rusku v tomhle filmaři roste další Sokurov nebo někdo podobně dobrý. Ještě takový postřeh: na to, že se to odehrává v období totalitního režimu – Stalin má před sebou ještě šest či sedm let života –, tam o tomhle aspektu celé situace nepadne jediná zmínka. Zajímalo by mě (nic nenaznačuji, skutečně bych rád věděl, jak to je), zda to bylo Balagovovo osobní tvůrčí rozhodnutí (pro vyprávění svého příběhu na to v zásadě upozorňovat nepotřeboval), nebo se jen v putinovském Rusku, které k období stalinismu zajímá „respektující“ postoj, shánějí jednodušeji státní peníze na filmy, které se těmto tématům zcela vyhýbají. (07.01.2020)

Důvěrný vztah dvou žen je zde něco víc než běžná menšinová láska. Jedna z žen svěří svého chlapečka své spolubojovnici a jde s armádou na Berlín. Po návratu najde pouze její tiše mlčící kamarádku. Dítě nikde. Jeho osud v jediné zdánlivě bezstarostně hravé scéně otřese i nejodolnější povahou. Místo smutnění chce za každou cenu dalšího potomka. Vysoká dívka je dílo zralé, vyvážené, filmařsky promyšlené, zbavené líbivých efektů i nadbytečných slov. S výstižnou náladou Leningradu v roce 1945. Všudypřítomný výraz unavené odevzdanosti ve tvářích lidí. Druhá půlka se mi zdála trochu slabší. (01.09.2020)

Ruské poválečné drama o ranách na těle a na duši, a jak tyto rány samy mohou roztáčet další koloběh zraňování, jednak představuje vítaný a potřebný odklon od ruských pompézních propagandistických válečných eposů, ale navíc obstojí i samo o sobě právě jako tíživé drama s až klaustrofobně vyhnanými emocemi. Samostatnou kapitolu představuje precizní řemeslné zvládnutí od dramaturgie barevné palety a interiérů přes výtečnou kameru po skvělé herecké výkony. Důsledně realizovaná forma může místy až trochu odvádět pozornost od jádra filmu, kterým je tíha viny a marné upínání se k vidině štěstí. (19.05.2019)

Všetci si už asi zvykli na to, že pre Rusov je obdobie rokov 1941 až 1945 jednou nevyčerpateľnou studnicou inšpirácie. Niekomu to možno už lezie krkom, hlavne ak sa jedná o exaltované patetické snímky. Na tento devastačný film ale čumím ako pero z gauča (ďakujem za vynájdenie vhodného prirovnania, Čuku Rorýsi...). Výkon herečky v hlavnej úlohe je buď na Oskara alebo na hospitalizáciu v psychiatrickom ústave. TOP 10. (30.08.2021)

Film nám neukazuje Veľkú vlasteneckú vojnu a osudy ľudí v nej, ale zobrazuje pozostatky týchto bojov síce ďaleko od vojnových zákopov a v meste kde na všetky tieto útrapy ľudia sa snažia zabudnúť. Témou je príbeh dvoch žien, ktoré v dobe blokády Leningradu 8.9.1941 až 18.1.1944 krátko spoločne bojovali v protilietadlovej batérii a kedy sa obe pokúšajú zapojiť do mierového života. Pohybujú sa v zničenom a vyčerpanom meste, ale najviac zničené a vyčerpané sú práve oni dve a hľadajú spôsob ako sa vyrovnať s následkami vojny. Mier bol síce vyhlásený ale do mysle ľudí sa dostáva len veľmi pomaly. 863 dní v utrpení aj naďalej prináša svoje dôsledky. Odporúčam si pozrieť tento film aj keď ide o film veľmi ťažký, ktorý zaručene zanecháva stopy na duši diváka. Hlavná dejová línia sa k nám dostáva cez postavy a nie cez prostredie a vykresľuje čo cítili ženy zapojené do tej strašnej vojny vo svojich mysliach a dušiach a ako sa zmenili z citlivých bytosti na osoby emocionálne prázdne, chovajúce sa bez zábran, chladné a dokonca aj kruté. (10.07.2020)