Poďme kradnúť kone

Norský režisér Hans Petter Moland natočil melancholií prostoupený film, který se odehrává v samotném lůně nádherné severské přírody. Zestárlý muž v podání skvělého Stellana Skarsgårda smutně vzpomíná na dávné letní dobrodružství, jež dost dramaticky ovlivnilo jeho další životní směřování. Jsem nadšená, že jsem zase po dlouhé době viděla krásný film, v jehož průběhu jsem neměla sebemenší tušení, co se bude dít dál. Aby toho snad nebylo málo, tak mi snímek Jít krást koně poskytl i jedno nenadálé prozření. - „Sami se rozhodujeme, kdy to bude bolet.” (90%) (22.03.2021)

podle traileru jsem čekala víc.mnohem víc.Dočkala jsem se jen nudy což je u Skarsgarda neobvyklé.Možná že měl zrovna čas tak si zkrátil chvíli.Příběh,kde se prolínají dvě časové osy z temné minulosti a přítomnosti.Vina a odpuštění.Takhle píší seveřané i knihy.Minimum dialogů.Pouze titulky ,kdy když se podíváte na okamžik stranou unikne vám, třeba ,klíčová věta.Minimalistické exteriéry.Kus louky,kus lesa,úsek řeky...O koně až tak nešlo. (14.12.2020)

Šla jsem na tento film, protože v rámci předsevzetí do Nového roku, chci chodit do kina častěji a když mam čas. Dle hodnocení tady jsem tomu nedávala moc šancí, ale film mě překvapil. Nejen známým jménem, ale i možná tom, že jsem presycena holywoodskymi filmy, kde děj je víceméně jasný. Tento počin je oddechový, je v něm krásná krajina, fauna a flora....děj jsem hltala od začátku do konce a libil se mi, libil se mi i herecký výkon postav a syrovost toho filmu. Ano je pro nekoho spousta lepších filmů, ale myslim že ty, co jsou filmoví fajnšmekry to bude aspon něco....Dle meho nazoru hodnocení je mezi 70-80% i když můj úsudek ovlivňuje odklon v posledních mesich k severské tvorbě (11.01.2020)

„Ne, nebylo to v pořádku. Nebylo to takové, jaké to mělo být. Otázka, kterou jsem si pokládal znovu a znovu, byla…věděl jsi už tehdy, že za mnou nepůjdeš? Věděl jsi, že tohle je naposled, co se vidíme?“ Trochu hůře uchopitelné drama, ve kterém není tak jednoduché se vcítit do všech postav. Tohle trochu bolestivé probírání se minulostí, bilancování, smiřování s ostatními (a sebou sama) mě ale vcelku bavilo. Stejně jako některé myšlenky (včetně té hlavní o bolesti) a lehce tajemná atmosféra plná melancholie. Nechybí ani solidní řemeslná stránka a dobrá hudba, tak jak jsem u Molanda zvyklý. Osobně to pro mě byl jeho zatím nejslabší film (zvlášť v porovnání s o 3 roky starším Vzkazem v láhvi), přesto ty ještě slabší 4* dám. „Vždy jsem si myslela, že ty úvodní řádky byly děsivé. Že nemusíme nutně hrát hlavní roli v našich vlastních životech. Strašné! Jakýsi život ducha, ve kterém jsem nemohla dělat nic jiného než sledovat osobu, která zaujala moje místo.“ - „Nevěděl jsem, že máš takové myšlenky. Nikdy jsi mi to neřekla.“ - „Ne.“ (22.03.2024)

Film prozkoumávající trýznivé rodinné ztráty i chyby rodičů, jež se přenášejí z generaci na generaci. Hrdina touží po severské samotě a na ní narazí na bolestné připomenutí dospívání. Otec a syn jsou soupeři o zlomenou sousedku. Syn začne žárlit. Oba jsou zmítání silnými vášněmi. Ale vyprávění je hlavně zprostředkováno obrazy lesů a koňů. Moland za kameru obdržel na Berlinale Stříbrného medvěda a jeho kamera dokáže zprostředkovat obrazy fyzicky blízko. Finále má pořádný spád. Vzpomínky vypravěče se odehrávají během slunečných letních měsíců, současná dějová linka je umístěna v mrazivém šedém konci roku. Je to taková metafora lidského života. (26.07.2020)