Démanty noci

Filmový výtvor Jana Němce Démanty noci jsou z pohledu dnešní doby náročným kusem a v zajetí moderní povrchnosti efektního obalu může paradoxně vyznavači mainstreamového proudu připadat prázdný. Opak je pravdou a Němcova prvotina intenzivně předává ojedinělý emoční prožitek. V bezpečí konzumní okoralosti je přepychem namáhat mozkové závity nad hlubokou expresí životních zážitků. Démanty noci jsou přeplněny emocí, symboly i metaforou. Realita se prolíná se vzpomínkou, myšlenka se mísí se snem, představa se kříží s očekáváním. V důmyslné spleti pocitů se nosné stěny mění v mámení a hledá se nouzový východ. Film nevypráví příběh, ale je příběhem sám. Nepředčítá, ale prožívá. S bolestí, se strachem i pudem sebezáchovy. Divák nepozoruje, ale sám se stává jedním z aktérů. Obraz Jaroslava Kučery je i beze zvuku jedinečným zprostředkovatelem nejhlubšího vnitřního světa jedince. Zvuk každou nuanci lidské duše a myšlenkový pochod zdůrazňuje a diváka pohltí svou neodbytnou závažností. Zaslouženě sklízel tento filmový unikát uznání, jeho sugestivní vylíčení vnitřních světů vtáhne způsobem i důležitostí obsahu. Hlavním prostředníkem úchvatné krajiny skutečného emočního prožitku je První mladík (pozoruhodný Ladislav Janský) na útěku před marností. Lidský život je řízen pudem a intuicí a ze všech sil se brání poslední světlé okénko naděje. Odevzdaně, sklíčeně, a přesto se nezapomíná do posledního dechu doufat. Skutečnost umírá opakovaně, vzpomínka se stává symbolem, myšlenka je rozpolcená a zrádná. Vedlejším zprostředkovatelem je Druhý mladík (velmi zajímavý Antonín Kumbera s hlasem Vladimíra Pucholta), souputník expresionistické cesty života. Cíl je jediný, a přesto mlhavý, vzdálený a nesrozumitelný. Postava venkovské ženy (zajímavá Ilse Bischofová) ukázkově plní svou roli morálního dilematu. Válečná doba nepřeje milosrdenství a obezřetnost je potřebná na každém kroku. Symbolický význam má i skupina zestárlých pronásledovatelů (Ivan Asič, August Bischof, Josef Koggel, Oskar Miller, Anton Schich, Rudolf Stolle, Josef Koblížek, Josef Kubát, Rudolf Lukášek, Bohumil Moudrý, Karel Navrátil, Evžen Pichl, František Vrána a další). Démanty noci jsou mimořádným uměleckým výtvorem, diváka nutí ke stejně závažnému prožitku, jako své hrdiny. Neptá se, ani nepřemlouvá, chytne a nepustí. Ani ve chvíli, kdy se klesá na úplné dno lidské duše. Zůstává obdiv. (19.08.2017)

Na první pohled jsou Démanty noci, mimo jiné dlouhometrážní režijní debut Jana Němce, zároveň adaptující povídku Arnošta Lustiga, protiválečným psychologickým dramatem o útěku dvou bezejmenných Židů před hrůzami nacismu a druhé světové války. Ovšem na pohled druhý jsou Démanty noci jak na české, tak dobové poměry neuvěřitelně nekonvenční, formálně atypický a až revoluční film nejen z hlediska stylu. Snímek totiž neustále osciluje mezi subjektivními a objektivními rovinami, realitou a snem, a jinými formami až introspektivních reminiscencí. K zhmotnění těchto rovin a dosažení následné změny percepce využívá různých střídání rovin časových prostřednictvím flashbacků, flashforwardů, variací, či paralel. Přičemž nositelem tohoto zhmotnění je především kamera pod taktovkou Miroslava Ondříčka a Jaroslava Kučery, jež útváří onen vizuálně pohlcující a imerzivní dojem nekonformity a fyzičnosti... Skrze tyto propriety se snímek pokouší pojmenovat stav, při němž se člověk ocitá v absolutním nebezpečí. Díky své bezprostřednosti a zdánlivé "emoční vyprázdněnosti" tak zásobuje diváka takřka identickými pocity a emocemi, které prožívají oba hlavní protagonisté – jmenovitě úzkost, únavu a strach. Ve výsledku tak Démanty noci tvoří naturalistický, špinavý, mimořádně silně fyzický a až nepříjemně málomluvný film, který je nadčasový nejen v rámci novovlnných filmů. (28.10.2022)

Lustigova povídka Tma nemá stín si něco podobného nezasloužila. V takových extrémní případech, jako je tento, mě to unisono žene zpět k psanému textu svinským krokem. "Snažil jsem se záměrně potlačit všechny prvky, které by příběh situovaly do doby a místa. Chtěl jsem se zamyslet nad osudy člověka - člověka dnešní doby. Příběh je mi prostředníkem k tomuto zamyšlení. Osamocení a ponížení člověka, do něhož se může dostat - a zápas o únik z tohoto útlaku." Tolik z repertoáru frází Jana Němce, které věnoval Kinu v památném to roce 1964. Démanty noci aneb 64 minut prožitých v 64 letech subjektivizovaného času nefalšovaného trýznění prázdným filmem. (09.12.2012)

Za absolutní vrchol Němcovy tvorby považuju sice O slavnosti a hostech, ale i tohle je mimořádně kvalitní kousek, kde režisérovi stačí k vytvoření depresivní atmosféry minimum dialogů i na dřeň okleštěná výprava. Dokáže totiž kouzlit s černobílým materiálem a ručně snímanou kamerou tak, že divákovi hodina uplyne, ani neví jak. Němec pracuje s neherci, ale dokáže vybrat výborné naturščiky, takže jeho podání jak uprchlých vězňů, tak německých stařečků, kteří si na ně uspořádají štvanici, je nesmírně sugestivní. Celkový dojem: 80 %. Škoda, že svou polistopadovou tvorbou Němec na své úspěchy ze 60. let nedokázal navázat... (19.05.2009)

I kdybych chtěl sebevíc, nemůžu dát více hvězd. Vůbec mi to nesedlo. Pochválit mohu kameru, pár atmosferických scén a skutečnost, že ve filmu zazní minimum slov a přesto divákovi nechybí. To je ale tak všechno. Příběhově nezaujalo, psychologická stránka filmu rovněž nezafungovla a ve finále mi přišlo i těch 64 minut celkem dost. (16.02.2017)